Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Už asi netrpělivě čekáte, kdy vyjde další úrorový článek. Přiznám se, trošku nestíhám. Článek je teprve u ségry na korektuře a ještě chvilku bude trvat, než bude k vydání. Každopádně mám pro to pádný důvod. Spolupracuji teď na čtyřech projektech o mrtvici a s tím spojených věcech. Pojďme si je představit:

Říká se, že lidi po mrtvici a se srdečním problémem by se neměli otužovat - což jsem přesně já. To jsem však zjistila po 2 letech otužování a naopak mi otužování fyzicky i mentálně pomáhá. Občas je fajn neřídit se radami ostatních a dělat to, co si tělo žádá! 🥶

Nejraději mám období před Vánocemi - peče se cukroví, uklízí, shání se a balí dárky, všude voní svařák. Zároveň tuhle krásnou atmosféru narušuje spěch a vánoční šílenství, že ještě něco nemáte. Ale jak to tak bývá, Vánoce jsou tady natotata.

Píše se rok 2016, jsem ve druháku na vejšce a doma máme velké téma. Jeden večer přišel táta domů a jen tak mimichodem nám řekl, že zvažuje založit lisovnu olejů. Moc vážně jsme to nebrali, protože takových velkých nápadů bylo a většinou z nich sešlo. Táta má bráchu Milana, který je majitelem Nominal (Nomina kaše, bezlepkové mouky, směsi na chleba,...

HTML Comment Box is loading comments...