Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Ve středu bývali tanečky, taneční večer. Je to vtipný, když si přestavíte, že každý má nějaké omezení, tam to byli většinou lidi o berlích a když trošku popijou, tak berle lítají vzduchem. Jeden pán, který přijel na vozíčku, se tak rozdováděl, že ráno přišel a ptal se po svým vozíčku na kterém večer přijel. 😃

Jednou jsem se bavila z paní okolo čtyřicítky, která měla taky mrtvičku. Dostaly jsme se k mluvení a já jsem se jí svěřila a tím, co mě trápí. Paní byla šťastná, že v tom není sama. "No jo, jenže tobě je dvacet let, to se dá zkousnout, ale co já, ve čtyřiceti....?"

I když Darkov trval jenom 5 týdnů, musím povídání o něm rozdělit opět na několik dílů. Z místa, kam se mně za žádnou cenu nechtělo, se vyklubalo nejhezčích pět týdnu ze všech lázní.

Když se "znovu" narodíte máte základní potřeby. Jako je jíst, pít, čůrat a být někým milován. Každý kluk, co o mě projevil zájem, se mi líbil. Moc jsem nechápala proč. Proč se se mnou chtějí bavit a třeba mi i pomoci. Kecala bych, kdybych říkala, že ne. 😃 Proběhla i první láska v lázních, takže dokážete si představit, že jsem...