Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Dneska slavím osmé narozeniny a tím pádem je to už celý rok, co jsem si nadělila blog jako dárek. Jak to celé začalo? Proč zrovna blog? Jaká byla moje očekávání a jaká je realita? Co mi dělalo největší problém? Všechno vám prozradím v následujících řádcích.

Vysmátá holka s handicapem je už jen holka s handicapem v období pandemie. Zažívám stavy, který jsem od mrvice neměla. Uzavírám se před ostatními a před sebou samotnou. Nepoznávám se, nejsem to já. Cvičím, jenom aby se neřeklo, nesportuji, nevzdělávám se, hodiny se trápí a přemýšlím, co se se mnou děje a jak z toho začarovaného kruhu ven.

Nemoci, aneb co vás může potkat v Tanzánii. Asi nejčastější je malárie, kterou přenáší komáři a proto v každém ubytování byly postele se sítí. Jenda říkal v Mpanze: "Tady komáři létají jenom do devíti." A já na to: "Tak to je zajímavý, teď mě štípl jeden a to už je po devátý...hmm, asi nějakej přesčasák."

Baba (ve svahilštině "otec") Jenda napsal krásný povídání o našich dnech v Africe https://rozen.webnode.cz/news/tanzanie-2021/ a teď zažijete Afriku zase mýma očima. :)