Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

To, že si hledáme partnera/partnerku se nevyhýbá ani nám, handicapovaným. Tělo je pouze schránka a potřeba lásky je stejně důležitá jako u zdravého člověka. Dospěla jsem do bodu, kdy téměř všechny moje kamarádky jsou vdaný, mají mimča, nebo jsou zadaný a na setkávání už nemají moc času. Zkrátka přirozený proces. Jenže když zůstanete poslední, není...

Byl rok 2015 a jednu věc si pamatuji dobře - poprvé jsem byla na fesťáku na víc dní. Ségra mě totiž zeptala, jestli nechci jet s její partou do Třebíče na festival Zámostí. Já jsem samozřejmě souhlasila. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu, ale každá nabídka byla vítaná. Alespoň vypadnu z domu a já zažiju nový dobrodružství.

Dneska slavím osmé narozeniny a tím pádem je to už celý rok, co jsem si nadělila blog jako dárek. Jak to celé začalo? Proč zrovna blog? Jaká byla moje očekávání a jaká je realita? Co mi dělalo největší problém? Všechno vám prozradím v následujících řádcích.

Vysmátá holka s handicapem je už jen holka s handicapem v období pandemie. Zažívám stavy, který jsem od mrvice neměla. Uzavírám se před ostatními a před sebou samotnou. Nepoznávám se, nejsem to já. Cvičím, jenom aby se neřeklo, nesportuji, nevzdělávám se, hodiny se trápí a přemýšlím, co se se mnou děje a jak z toho začarovaného kruhu ven.