Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Na snídani byly bagely - už jsem vám říkala, že to je jedna z nejlepších věcí, co jsem taky jedla? Po snídani holky chtěly do koupelny, jako každý den. A v tom řekl Jarda, že jde do sprchy. To jste měli slyšet, málem s toho byla potyčka mezi holkama a klukama. Holky však převažovaly, tak to kluci brzy vzdali a raději mlčeli. 😀...

Kdo mě sleduje na sociálních sítích, možná si všiml, že jsem byla v New Yorku. Proč zrovna do NY? To vám povím v následujících řádcích.

Je podzim 2016 a já nastupuji na vysokou školu VUT v Brně, fakultu podnikatelskou. Vybrala jsem si VUT místo Mendelovy univerzity, protože mají opravdu propracovaný systém pro handicapovaný - jak při přijímačkách, tak při studiu. A to v té době Mendelka zkrátka neměla. Jen připomenu, že jsem se hlásila na Masaryčku a Medlovku o rok dřív a nedostala...

HTML Comment Box is loading comments...