Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Je podzim 2016 a já nastupuji na vysokou školu VUT v Brně, fakultu podnikatelskou. Vybrala jsem si VUT místo Mendelovy univerzity, protože mají opravdu propracovaný systém pro handicapovaný - jak při přijímačkách, tak při studiu. A to v té době Mendelka zkrátka neměla. Jen připomenu, že jsem se hlásila na Masaryčku a Medlovku o rok dřív a nedostala...

Už asi netrpělivě čekáte, kdy vyjde další úrorový článek. Přiznám se, trošku nestíhám. Článek je teprve u ségry na korektuře a ještě chvilku bude trvat, než bude k vydání. Každopádně mám pro to pádný důvod. Spolupracuji teď na čtyřech projektech o mrtvici a s tím spojených věcech. Pojďme si je představit:

Říká se, že lidi po mrtvici a se srdečním problémem by se neměli otužovat - což jsem přesně já. To jsem však zjistila po 2 letech otužování a naopak mi otužování fyzicky i mentálně pomáhá. Občas je fajn neřídit se radami ostatních a dělat to, co si tělo žádá! 🥶

HTML Comment Box is loading comments...