Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po sedmi letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

A máme tu další víkend a tentokrát to padlo na město Grenoble. Vyjeli jsme už ráno v 8 hodin a cesta měla trvat 3 hodiny, ale trvala 11 hodin. Vzali jsme si starší auto a po dvou hodinách se rozsvítila červená kontrolka. Protože jsme nikdo nerozuměl autům, zavolala jsem tátovi. "Došla vám kapalina," říkal. A opravdu, jenže Artemis...

Jak jsem už řekla, ze začátku jsem byla takový Yes man. Na všechno jsem řekla "ano". I když jsem vůbec nevěděla, kam jedeme a co tam budeme dělat. Přes týden jsme s dobrovolníky pracovali a víkendy byly volný. Takže jsem chtěla vidět co nejvíce a myslím, že se mi to i povedlo.

Minulý rok jsem jela na festlival Banát poprvé, letos podruhé a opět to bylo úžo. Chtěla bych vám přiblížit, co vlastně Banát je a proč tam jezdím, taky jsem zjistila, že Banát je lepší, než online seznamka a závěrem to zakončím několika zápisky z festivalového deníku, o které bych se s vámi chtěla podělit. Tak pojďme na to!

HTML Comment Box is loading comments...