Cestuji s handicapem, Budapešť
Mám kluka, heč. Tak, konec chlubení, a jdeme na článek.
Cestování po horách jsem musela vyměnit za cestování po městech, kvůli noze. V průběhu článku se dozvíte, že už ani to cestování po městě není tak jak to bylo předtím. Asi si musím pořídit vrtulník, abych nechodila, ale zároveň něco viděla, jinak nevím. Ach jo Eldo, pořád samý problémy.
Když jsem zjišťovala, co bych dala mému klukovi na Vánoce, vzpomněla jsem si, jak jednou prohodil, že by se chtěl kouknout do Budapeště. Já jsem tam sice byla, ale dárek byl jasný. Dostane poukaz na ubytování. Myslím si, že Budapešť je krásný startovací místo, když chceš začít cestovat po evropských městech. Je tam čisto a máš na celý víkend co dělat. Navíc je tam o trošku levněji než u nás a je to pouze čtyři hodiny vlakem z Brna. No, to se přímo nabízí, tam prostě musíš jet. Kdybys chtěl/a vědět podrobný plán našeho výletu, adresy, prokliky, zkrátka vše, co potřebuješ, když jedeš do Budapeště, ale nechte se ti hledat informace po všech internetových stránkách, tak to je na mým hero - hero.
Měli jsme ubytování přes Airbnb v únoru. Někdo se mě ptal, proč zrovna tuhle dobu. Já povídám "No kdybysme se náhodou rozešli, tak ať to ještě stihnu s ním. 😀"
Ještě vysvětlím, jaký je rozdíl mezi Buda a Pešť. Budapešť je rozdělena řekou Dunaj. Na jedné části města - Buda je zámek, Rybářská bašta, Gellértovy lázně atd. je to tam takové vznešené. Na druhé straně řeky leží Pešť, kde je židovská část, která je hodně zajímavá, většina cool kaváren a v noci to tu žije.
1.den
Vyjeli jsme v pátek brzy ráno a nastupovali minutu před naším odjezdem. Tak tak jsme to stihli, překvapivě vlak odjížděl včas.
Naše místenky jsou na prd, náš vagon chybí, prý nám vrátí peníze. Pan průvodčí mně dal vytištěnou jízdenku a na ní kod. Mám kód někam zadat a ono mi to vrátí peníze na kartu. "Jsme v 21.století, myslím, že si s tím poradíte" dodal. A neporadila. Tři čtvrtě hodiny jsem zkoumala a žádné vracení místenek nenašla. Až jsme se vrátili, šla jsem na přepážku, že nevím co mám dělat. Paní mi sice peníze nevrátila, ale vysvětlila, kde to najdu. Je to fakt debilně schovaný, ale heuréka.
Pojali jsme to i gastronomicky a navštívili jsme ty nejlepší kavárny a jedli jsme za dobrý peníze v hodně dobrých podnicích. Přijeli jsme dopoledne a rovnou jsme zamířili do Madal Cafe, který bylo v příjemným stylu. Všechno do světlého dřeva, panovala tam dobrá atmosféra a voněla tam čerstvá káva. A hlavně měli výborný cheesecake. Tom si dal něco jiného a pak mi ujídal. Ty kluci, fakt. Kafe top strop. Seděli jsme nahoře a dívali se dolu, jak probíhá kavárenský život v Maďarsku.
A pak jsme zamířili do Gellertových lázní, druhý nejznámější v Budapešti, kde jsme si připadli jako před 100 lety. Krásná secesní budova, která byla postavena na začátku minulého století a lázně patřili mezi nejmodernější v celé Evropě. Vytermalili jsme se a s varhánky na prstech jsme odcházeli spokojení a příjemně unavení.
Zajímavost: Je fakt rozdíl, když si vlezete do bazénu, který má 40 stupňů a druhý 38 stupňů. Tak při 40 stupních máte pocit, že se vám vaří mozek, při 38 stupních ne. Zvláštní…
Už jsme měli docela hlad a jak se patří, první den jsme si dali typický místní jídlo. Kisharang Étkezde, byla restaurace, kam jsme mířili. Třikrát jsme to přešli, ale nakonec jsme tam trefili. Tenhle maličký podnik jsem vyčetla na jednom blogu, doporučila to nějaká maďarka. Není turistama známý, možná proto tak nízké ceny, ale vaří tam moc a moc dobrý typicky maďarský jídla.
Ještě jsme skočili do Lidlu pro snídani. Fronta na půl hodiny, šílený. "To u nás by se nestalo, páč by lidi začali reptat. A tady nic.. 😀 " dodala jsem. A pak vzhůru na ubytování.
Pustili jsme si film Mazaný Filip, u kterého jsem už podruhé usla. Snad to napotřetí dokoukám. 😃
Psaní blogu a šíření osvěty mi zabírá čím dál více času, který se mi čím dál hůř hledá. Pokud mě ale podpoříte (přes QR kód), podpoříte dobrou věc. Budu mít více prostoru na osvětu a kvalitnější obsah. Za každý peníz budu moc ráda. ❤️
2.den
Hned ráno jsme šli do Szimply Café, které jsem vyčetla taky z nějakého blogu. Jako běžný turista bych na to nenarazila - schovaný, ve vnitrobloku, žádný ukazatelé. Spoustu lidí stálo frontu na brunch, ale jelikož jsme ráno snídali, šli jsme jenom na kafe. Tady obecně, když je něco dobrý, prostě si na to musíš počkat. Když jsme viděli to jídlo, úplně se nám sbíhaly sliny. To bylo snad nejkrásněji servírované jídlo v celé Budapešti. To jsme teda prokaučovali. Ale aspoň jsme si dali kafe a croissant, mňam.
Hned naproti je obchůdek který je typově podobný jako Place Store. Koupila bych všechno, ale nakonec to vyhrály krásný pohledy. Je to už taková moje závislost na dovolené a vždycky hledám něco neobyčejného. Třeba z New Yorku jsem posílala Kennedyho lízající zmrzlinu. 😀 Přijde mi to jako skvělý dárek a nemusím nakupovat různé serepetičky, který stejně na nic nikdo nevyužije.
Následoval Market Hall, který má zavřeno v neděli, ještě že je sobota. Je to velká hala, ve které se prodává jídlo a potraviny. Takové farmářské trhy uvnitř, což dokážu velmi ocenit, páč taky jezdím na farmářské trhy prodávat a když na vás prší a ještě hůř, když fouká, pak je to pecička.
Poté jsme vyrazili do části Buda, což je za řekou, přešli jsme řeku a stoupáme na hrad. Byl krásný den, na procházku, jak dělaný. A asi si to řeklo hodně lidí, protože tam bylo plno lidu. Ještě, že mám lidi ráda furt a všude. 😀 Prošli jsme okolí hradu a pokračovali jsme na Rybářskou Baštu, tam je nejkrásnější vyhlídka na parlament. Když jsme sešli dolů, byl tam zavřený most. Což nás docela naštvalo, protože další zastávka měla být kavárna ležící na druhé straně mostu. Takže jsme museli jít na další most, přejít a zase zpátky, to nám udělalo ne-li 5 km navíc. A tady přichází můj handicap na řadu. Když ujdu přes 10 km, začne mě bolet handicapovaná noha. Před pár lety mě bolela šlapka, tejpy nebo vložky do bot to spravily. Pak mě začala bolet kyčel, to ale v posledních měsících přestalo. A teď zase koleno. Bolest v kyčli se projevila až druhý den, což bylo dobrý, jenže koleno se projevuje hned. Postupně se bolest zvyšuje, až nemůžu udělat ani krok. Je to jako kdyby vám koleno někdo zablokoval, nenechá vás ho ohnout a vytváří neskutečnou bolest. Zkrátka bolí to při každém kroku. I na slzičky došlo a to nikdy nebrečím, fakt.
Došli jsme, nebo spíš dobelhali jsme se do kavárny Espresso Embarasy, kde opět bylo lidí jak naprdíno. Já jsem si potřebovala vážně sednout a heuréka! Zrovna se uvolnilo místo. Dali jsme si typicky flat white a k tomu mrkvový dort a cheesecake na spravení nálady. Spravila se, bylo to totiž výborný! 🙂 Nejvíc se mi líbila ta atmosféra, lidi a byl tam docela ruch, ale ten prostor to spolknul, cool vybavení a milí usmívající se lidi.
Zase jsme se na chvíli nabili a vyrazili k parlamentu, který byl jako obrázek na poukázce pro Toma, tak aby se neřeklo. Potom jsme zamířili do Židovský čtvrti, která je cool a spoustu věci má. Měli jsme už docela hládek a tak jsme zamířili do restaurace Mazel Tov. Když jsme vcházeli, žádný lidi nečekali, když jsme odcházeli najednou se objevila dlouhá fronta před vchodem. No, je to dobrý podnik, co si budem. 😃 Dali jsme si Shakshuku a Šavarmu. 🤌🏻 Zase výborný! Už je to trapný, co? Když píšu, že všechno výborný, ale ono to opravdu bylo výborný.
Posílení jsme se vydali do Szimply Kert, kde to žije především v noci. Je to nejvyhlášenější místo v Budapešti. Porušila jsem suchý únor a dali jsme si 2 piva. Bylo zajímavý vidět, že se tu schází úplně různý lidi. Místní i cizí, mladí i staří, různých stylů a životů a užívali si atmosféru. Když jsme vyšli, už vás to asi nepřekvapí, ale zase šílená fronta lidí čekajících, až je pustí dovnitř. My jsme naštěstí přišli dřív a zas jsme to vychytali. 😀
Noha mě bolela čím dál víc a 13 minut domů bylo nekonečných. Každý krok vytvářel neskutečnou bolest a ani to pivo nepomohlo zapomenout na bolest. Přicházeli jsme okolo půlnoci. 17 km za celý den, to kdyby viděl můj fyzioterapeut, ten by mi řekl, že jsem tydýt. 17 km je zátěž i pro normálního člověka, natož pro mě. Takže mu to raději nebudu říkat. 😀
Bolelo mě to i ve spánku a tak nějak jsem tušila, že to nebude dobrý a bohužel nebylo. Ale noha nenoha, jsme na výletě, tak si to pojďme užít. Au.
3.den
Přesně půl roku už jsme spolu a moc mě to ba! Každý měsíc jdeme na výročí na brunch. Pokaždé jdeme jinam, takže objevujeme nový kavárny a kavárny, to je naše. Tom mě vzal do jedný z nejvyhlášenější kavárny na brunch v celé Budapešti. Museli jsme sice stát frontu hodinu, ale vyplatilo se. Jmenovalo se to Cirkusz Cafe. Konečně jsme došli na řadu a nevěděli, co si dát prvně. Tak jsme se rozšoupli.
Eno nuno🤌! Takhle si představuji nebe, jakože tam takhle vaří. U toho jsme napsali pohledy a zjistili jsme, že se nedají poslat, protože pouze na poště mají známky a tam je zavřeno v neděli. Tak alespoň ušetříme. 😀
Vydali jsme se na hrad - Vajdahunyad Castle, který byl v rozlehlém parku - takový Lužánky, ale ve velkým. Po cestě jsem trpěla a Tom se mnou trpěl, tak jsme trpěli spolu. 🥹 Na začátku parku je muzeum, na který se dá vylézt. Je to jak velký kopec, kam zvládne vylezt každý, teda když nemáte třeba zaseklý koleno. Tom vylez, já ne. Pokračovali jsme dál do House of music, která byla opravdu nádherná. Neboli Dům hudby, který navrhl japonský architekt. Velmi zajímavá je plovoucí střecha symbolizují rezonující zvuk, který splývá s přírodou. Je to budova, která má lidi spojovat a může tam přijít kdokoliv. Ať už na odpočinek, učení se, skládání hudby… A dokonce budova vyhrála cenu nejlepší veřejná budova Evropy.
No posuďte sami.
Všude okolo byly stromy, i uvnitř, čistý, jednoduchý. … prošli jsme okolo hradu, přes Náměstí Míru. Pokračovali jsme směr nádraží. Po cestě jsme se stavili na poslední kafe do Flow. Tím, že nám zbývaly 2 hodiny času a já jsem už nemohla chodit, to bylo ideální.
Byl to super výlet, až teda na tu nohu. 7,5 km v neděli - na mou nohu je to velmi a na můj mozek zas málo.
Nebuďte jako já, protože vy, co mě sledujete víte, že jak poznat mrtvici metodou FAST a okamžitě volat záchranku. Kdyby jste přecejen zapomněli, koukněte sem. Víc takových pajd, svět nepotřebuje. 😀