Víkendy ve Francii a tisíckrát poprvé 2/2

06.12.2022

A máme tu další víkend a tentokrát to padlo na město Grenoble. Vyjeli jsme už ráno v 8 hodin a cesta měla trvat 3 hodiny, ale trvala 11 hodin. Vzali jsme si starší auto a po dvou hodinách se rozsvítila červená kontrolka. Protože jsme nikdo nerozuměl autům, zavolala jsem tátovi. "Došla vám kapalina," říkal. A opravdu, jenže Artemis šílela, že to vybuchne a kdesi cosi a tak jsme museli zavolat servis, ten nás odkázal na policii a ti nás odkázali na město. To byl teda Kocourkov! Po delší době přijeli takový silničáři, který se na to jenom koukli a řekli: "To se stává starým autům v koloně běžně. Můžete jet a vždycky, když se rozsvítí, musíte zastavit a počkat než do zchladne." To stejný říkal i můj táta, a mohli jsme si ušetřit několik hodin. V závěru já jsem byla naštvaná, Artemis šílela, Yenny nevěděla kam má jet, i když jsme jí to říkali a taky tam byly značky. Všechny nás uklidnoval Alex, ale moc se mu to nepodařilo. Odměnou byl hotel, ve kterém jsme spali. Teplo, čistý povlečení, sprcha... ach, závan civilizace. Už jenom proto mělo cenu sem jet.

Druhý den jsme šli prozkoumávat město, který je jedno z nejkrásnějších. Leží přímo v údolí, obklopené horami. Stihli jsme navštívit Notre Dame, lanovkou jsme vyjeli na Bastilu, prošli jsme si uličky a pomale jsme se chystali domů.

.....................

Předposlední víkend ve Francii jsme strávili v Lyonu. Trošku jsem vypěnila, protože jsme zaplatili drahou cestu, máme na Lyon jedno odpoledne a pořád se ostatní někde zastavují, kde nic není. Dorazili mě tím, že jsme si dávali kafe v nějakým tipáči, kde byli pofidérní lidi. Nakonec jsme se rozdělili, což bylo nejlepší. Po obhlídce města, které bylo zase jak jinak než krásné, jsme zašli do Gay klubu.

...................

Poslední den byl radostný a zároveň smutný. Téměř se všemi jsem se rozloučila, bylo to jako se loučit s rodinou, kterou už nejspíš nikdy neuvidím.

Čekal nás s Titi, tou nejmilejší, poslední víkend v Chamberéry. Věci jsem si nechala u Phila a Josalyn v Lyonu, odkud jsem měla v neděli odlítat. Dál jsme pokračovali Bla Bla carem, kterým jsem jela poprvé, do města Chamberéry. Byla jsem zvědavá, protože jsme měli spát přes Couchsurfing, taky moje poprvé. Spali jsme u kluka, který nás provedl městem a večer jsme šli na Balkan koncert. Balkánská hudba je moje srdcová záležitost. Titi se někam vzdálila a já jsem zůstala sama. Jelikož jsme měli něco upito, nedělalo mi problém se seznamovat a mluvit. Ovšem, jak mně rozumněli, to už je věc druhá. 😀

Ráno jsme šli na místní farmářské trhy a sluníčko nám svítilo nad hlavou. Potkali jsme Felixe ze včerejška - anglicky neumí, ale pořád se směje. Musím se vám k něčemu přiznat, těch poprvé bylo více. Třeba, když jsem poprvé sprejovala. Bylo to v posprejovaným tunelu a měli jsme šablonu - strom lásky a života.

Titi viděla v televizi pořad o ledovém muži Wim Hofovi, který učí ostatní, jak se správně otužovat a prý to dokáže každý, pokud bude chtít. Tak jsme si řekly, že to zkusíme a vyhlídly jsme si horské jezero. A o tomhle jsem už psala v článku Moje otužování. Klikněte na to, stojí to za to. Už jenom ty obrázky. 😀

Vracely jsme se večer do Lyonu Bla bla carem. Jenže jsme vyhozeny někde u rychlostní silnice 3 km od místa, kam jsme se měly dostat a jediná cesta byla po té rychlostní silnici pešky. Držely jsme se s Titi jako klíšťata, v duchu se modlily a snažily jsme se převést řeč někam jinam. Ani nevíte, jak jsem byla ráda, když jsme došly.

Ráno jsme se probudily u Phila a Josalyn, u kterých jsem si nechávala kufr se všema věcma. Jsou to Titi známí, kteří byli strašně milí a trošku uměli anglicky. Posnídali jsme, ještě jsme udělali společnou fotku a byli tak hodní, že mě hodili na letiště. A teď to nejsmutnější loučení. S Titi jsme si opravdu sedly, jak prdel na hrnec. A i když jsme mluvily jenom v jednoduchých větách, jako kdybychom o sobě věděly vše. ❤️ Poslední dlouhé obětí a proběhl slib, že to není naposled, kdy se vidíme a pomalu jsem začala odcházet na letadlo. Přijela jsem domů a 14 dní jsem byla nemocná, protože na mě bylo v domě příliš teplo. Měli jsme doma 21 stupňů, na to jsem nebyla vůbec zvyklá. 😀


Nebyl den abych si nezapsala do deníku, jak mě serou s francouzštinou. Bydleli jsme opravdu v ruině, kolikrát nešla elektřina, byla tam zima, ale zažila jsem toho opravdu hodně od cestování, přes společné vaření, až po žití s osmnácti lidma, soužití s jinýma kulturama a jejich zvyklostma. Na stejný místo bych už nejela, protože jazyk, ale bylo to nejbláznivější období mého života. A jsem za to neskutečně ráda. Pokud můžete, jeďte dobrovolničit, je to tuze fajn.

"There aren't many places in the world where life is like this, so enjoy it!" Jakob

🖤