Ve 20ti letech mě "klepla pepka". Tedy, měla jsem mozkovou příhodu, takže jsem handicapovaná. Ale občas si říkám, že tím jsem vlastně výjimečná, stejně jako každý   z vás! Každý máme své přednosti, jenom je třeba na první pohled nevidíme nebo je bereme za svoje nedostatky. Přitom občas stačí jen změnit úhel pohledu. Zkrátka, když jsme každý jiný, je svět krásnější, což? :)

Chci se podělit o svůj příběh, který může někomu pomoc, inspirovat ho, rozesmát, a hlavně jsou to moje vzpomínky, na který bych nikdy nechtěla zapomenout. 

Měnila jsem nemocnice jako ponožky, jednu za druhou. Po týdnu mě z Brna převáží do Nového Města na Moravě, kde to je blíž od domu. Všichni mysleli, že to nejhorší je za mnou, jenže po třech týdnech si jeden doktor všiml, že je něco v nepořádku s mým srdíčkem a druhý den mě poslali zpátky do Brna, kde jsou na...

Po týdnu mě z Brna převáží do Nového Města na Moravě, kde je to blíž domů. V NMNM říkám první slova. První slova malých dětí, když začínají mluvit bývají táta, máma a nějaký to zvíře. Když jsem začínala mluvit podruhé v životě, říkala jsem: "Kde, kde domov můj." No jo no, vlastenec jak poleno. :D

Jak jsem říkala, mrtvice byla jenom začátek. Bohužel necelých 14 dní si pamatuji jenom matně. Proto i tento článek je poskládán ze vzpomínek nejen mých. Ležela jsem u Sv. Anny na JIPce a musím říct, že se tam o mě starali moc hezky. Sestřičky byly tak hodný, že za mnou pustily, alespoň ty nejbližší, mou rodinu. Chtěla bych poděkovat veřejně...

PŘÍHODA

21.04.2020

Tahle část je pro mě asi nejtěžší, protože si ji moc nepamatuji. Mám několikadenní okno s pár záblesky vzpomínek. Takže některé věci si pamatuji pouze z vyprávění.

Byla jsem 20ti letá studentka vysoké školy v 1. semestru. Protože jsem od malička měla potřebu organizovat a všechno řídit (asi po dědovi :D), zorganizovala jsem si svůj život. Měla jsem plán! Dokončit vejšku s vyznamenáním, najít si chytrého a krásného přítele, pracovat, nejlépe v zahraničí ve vlastní úspěšné firmě, postavit krásný barák, mít...