Věřím, že když nahlídnete pod pokličku mého příběhu, budete potom třeba o trošku víc rozumět lidem v podobný situaci. A vy, kdo jste na tom jako já, si snad budete připadat o trochu míň ztracení.

Spousta lidí si myslí, že když přijde nemoc, bum bác, dostanete lázně a po čase je zase vše v pohodě. V téhle představě jsem žila několik let po mojí mrtvici. Možná někomu přijde, že jsem se nakonec uzdravila. Neuzdravila. Když mluvím, tak občas zvláštně, protože je pro mě i po dvanácti letech těžké se vyjádřit. Stále mám problém s rukou, která zdaleka nemá jemnou motoriku, a koleno se mi prolamuje. Podle doktorů půjde moje tělo mnohem dřív do háje. Ale co. Žiju? Žiju. Po lázních jsem se střetla s opravdovým a reálným životem, takže pak to pravý vzrůšo teprve nastává!

Do Kladrub jsem se těšila, jak dítě na novou hračku. Konečně nastal den, kdy jsem skoro po půl roce odjela z domu. A prosím vás, nejsou Kladruby jako Kladruby. V prvních mají koně, ale tam jsem nejela, ale jela jsem do druhých - Rehabilitační ústav Kladruby u Vlašimi.

Jelikož jsem si vybrala lázně Teplice nad Bečvou jakožto nejvhodnější, do Rehabilitačního ústavu Kladruby mě vzali až za půl roku. Je tam totiž dlouhá čekací doba. Kdybych si blbec vybrala Kladruby jako první lázně, jela jsem tam hned po nemocnici a byla bych na tom o něco líp. No, už se stalo. Když jsem přijela z Teplic domů, za...

V lázní se cítíte, jako kdyby se nic tak vážného nestalo. Jste plní motivace, všechno je bezbariérové, každý den se o vás někdo stará, chodíte na procedury a jste obklopeni stejnými lidmi jako jste vy. Dva roky jsem jezdila po lázních. Teplice nad Bečvou, Kladruby, Darkov, Kladruby, Klimkovice a pak jsem se na lázně vyprdla. Tímto článkem...

HTML Comment Box is loading comments...