PRVNÍ LÁZEŇSKÉ KILOMETRY

V lázní se cítíte, jako kdyby se nic tak vážného nestalo. Jste plní motivace, všechno je bezbariérové, každý den se o vás někdo stará, chodíte na procedury a jste obklopeni stejnými lidmi jako jste vy. Dva roky jsem jezdila po lázních. Teplice nad Bečvou, Kladruby, Darkov, Kladruby, Klimkovice a pak jsem se na lázně vyprdla. Tímto článkem odstartuji druhou velkou část, a to život v lázních. Jak jste asi pochopili z předchozích článků, bude to takový Ela styl, takže o legraci nebude nouze.

TEPLICE NAD BEČVOU

Hurá domů z nemocnice! Doma jsem se ohřála jenom na víkend a čekaly mě první lázně. Poprvé v lázních, které byly na doporučení lékařů, a to Teplice nad Bečvou. Specializují se na srdíčko, tedy na kardiovaskulární onemocnění. Doporučení bylo správné, ale pro člověka, který chce posílit srdíčko a nabrat síly. V tom případě ideální lázně! Bohužel, já jsem chtěla cvičit, rozhejbat tělo a vrátit se do života... Holt člověk může něco chtít a ono je většinou vše úplně jinak.

Co se týče věkového průměr, tak ten byl cca. 75 let. Nebyl tam nikdo mladý, nikdo. Myslím, že pár lidí ve střední věku tam bylo, ale především důchodci, kteří si tam žili svůj život. Takže nejen, že 5 týdnu si nebylo s kým povídat, ale i ty procedury byly na prd, tedy pro mě. Chtěla jsem cvičit, aby se mi tělo zlepšovalo. Nebyli na mě připravení a stejně jak já jsem nevěděla, tak mi přišlo, že ani oni (občas) neví o mrtvici a jejích následcích. Navíc mi přidělili berle. Občas si říkám, že to vymyslel nějaký tydýt. Jak můžu mít berle, když mám jednu ruku téměř mrtvou?! Hodně jsem se s nimi natrápila. Spíš mě to otravovalo, než pomáhalo.

Připomínalo mi to, jak jsem se jako malá učila na lyžích, samozřejmě s hůlkami. Ani po třech letech jsem nebyla schopná sjet svah jako pravý lyžař, stromeček byl můj oblíbený styl. Ostuda, já vím 😃. Ale hlavně ty hůlky mi tam překážely a tahala jsem je za sebou. Taťka se na to nemohl dívat, ještě abych si něco udělala, když mě viděl. A tak jsem raději jezdila bez hůlek. Tedy chci říct, že žádné hůlky ani berle u mě moc nepochodí.

Pár dní za mnou v lázních byla mamka a vždy po procedurách jsme vyšly na procházku. Myslím, že ze začátku pro mě byl i jeden kilometr až až. Doktor mě obdivoval, že můžu chodit tak daleko, nechápal to, ale fandil mně. Já jsem to taky nechápala, co je na jednom kilometru tak zvláštní. Ještě před mozkovkou jsem posledních pár let trávila léto na čundrech. Moje největší čundrácký úspěchy byl přechod Nízkých Tater a přechod ČR od severu na jih, k čemuž jsme se hecly s holkama po maturitě. Takže jeden kilák je spíš ostuda pro takovou čundristku.

Ale zpátky do Teplic. Jednou jsme vyrazily do restaurace na druhý straně řeky. Tam to přišlo, dala jsem si první pivo, po půl roce! Bylo citronový, ale tááák dobrý. I když nemá skoro žádný alkohol, měla jsem problém dojít zpátky na pokoj. Od té doby odstartovala nová éra - pártošky v lázních. 😃

POUČENÍ: Když dostanete mrtvici, cvičení prvního půl roku je nejzásadnější. Tělo si ještě pamatuje, co umělo jako zdravé. Kdybych se mohla vrátit, cvičím od prvního dne od rána do večera, abych po sedmi letech dokázala věci, o kterých dnes jenom sním.