PŮLMOZCI, NÁM ŘÍKALI, ANEB VYTOUŽENÉ KLADRUBY (1/2)

Do Kladrub jsem se těšila, jak dítě na novou hračku. Konečně nastal den, kdy jsem skoro po půl roce odjela z domu. A prosím vás, nejsou Kladruby jako Kladruby.           V prvních mají koně, ale tam jsem nejela, ale jela jsem do druhých - Rehabilitační ústav Kladruby u Vlašimi.

Mile mě přivítali a ubytovali ve třetím patře. Později jsem se dozvěděla, že první patro je většinou pro vozíčkáře a lidi, který přijedou z nemocnice. Druhý patro jsou "amputáři," lidi kterým uřízli nějakou končetinu. A třetí patro jsou "půlmozci", lidi, kteří měli mrtvici. Tak to mě hodně pobavilo. Těšila jsem se, že to je rehabilitační ústav a ne lázně. Říkala jsem si, že do lázní mě už nikdo nedostane. Možná až mi bude nejmíň   60 let. Bohužel, tohle mi nevyšlo 😃, ale o tom zase jindy.

Byla jsem tam tři měsíce, ale to je maximum, co pojišťovna zaplatí při vážném zranění na první pobyt v rehabiliťáku. Ještě kdysi dávno, když se Kladruby založily, mohli         v nich pacienti být, jak vyžadoval jejich stav. Což bylo super, protože když se zlepšuješ, nechají si tě tam déle. Já bych, stejně jako většina kladrubáků, potřebovala cvičit souvisle ještě o něco déle než tři měsíce. Do jednoho roku je totiž největší pravděpodobnost, že se tělo dostane nejblíž původnímu zdravému stavu. Ale              v dnešní době je nastavený systém tak, že když přijedeš do lázní, dostaneš většinou standartních pět týdnů. Ano, je pravda, že jsem po lázních jezdila 2 roky                       s přestávkami, ale v každém ústavu se cvičilo trošku jinak. Abyste to ještě více pochopili, dám vám příklad. Když třeba budete hrát tenis, ale střídat to s volejbalem, pinpongem nebo lyžováním a dávat si mezi tím ještě pauzy, nikdy nebudete nejlepší. Stejně je to i s rehabilitací.

V Kladrubech mi opravdu pomohli vyhrabat se z toho nejhoršího, a ne jenom mně.  Od rána do cca. 16.00 probíhaly jednotlivý procedury. Byl to záhul, ale když věříte,           že vyjdete úplně zdravý, máte pro cvičení dostatečné zapálení. Navíc, když máte kolem sebe podobný lidi, kteří měli stejnou nebo ještě horší blbou náhodu-nehodu, jste tam šťastní, protože všichni jste si rovni. Mimo cvičení jsme se zúčastnili Kladrubských La Manche. Od tří hodin v noci až do večera se neustále plave                v bazéně, až je zdolaný kanál La Manche. Může se zúčastnit kdokoliv. Jelikož jsem ještě neuměla plavat, jenom s deskou, vypadala jsem při plavání jako vorvaň, který       se plácá ve vodě, raději jsem teda pouze fandila. Odstartoval to herec Pavel Nový       a na závěr vystoupily aquabely v podání fyzioterapeutů. Bylo to vážně boží!

V Kladrubech je taky fajn, že jsou tam převážně mladí lidí. I když... tak moc jsem se těšila na stejně starý lidi, až jsem se skamarádila s Jarkou, která byla už okolo důchodu. Malinká, blonďatá, hubená a vždy s úsměvem na tváři. Je to takové moje sluníčko. Vždy, když si na ni vzpomenu, hned mám lepší den. Nebyla obyčejná ženská, něco pozitivního z ní vždycky vyzařovalo. Chodily jsme po procedurách         na procházku, občas mi řekla něco prostého, jen mezi řečí, ale pro mě to bylo zásadní. Takový životní moudra, která jsou pro mě do dnes inspirací. Někdy vám život připlete do cesty někoho důležitého, od kterého se odvíjí vás život. A za Jarku díky! Nebyla to jenom Jarka, ale další spřízněnou duší byla Zuzka, která byla stejně tak stará jako já. Okolo Vánoc však odjely a já jsem si musela hledat nový kamarády.          V Kladrubech ale naštěstí nebylo nikdy těžký potkat fajn a trošku ztřeštěný lidi.

Každý víkend přijel nejen někdo z rodiny, ale i kamarádi. Procestovali jsme na výletech snad půl republiky. Dobře půl republiky ne, ale viděli jsme toho hodně. Začnu hned      u Vlašimi, kde mají na náměstí tu nejlepší cukrárnu. Hnedka kousek je Kácov, kde měli ty největší řízky - přes celý talíř s tunou salátu, přitom za hodně dobrou cenu. I ti největší jedlíci měli co dělat, aby řízek snědli. Jelikož jsem vegetarián a jím párky jenom když jsem opilá, dala jsem si žampeci, ale všichni říkali, že punk je jinde... ne to sem nepatří..., že řízky jsou výborný, přímo delikátní! Další výlety do Kutné Hory, samozřejmě jsme nevynechali Kostici, výšlap na Blaník, několikrát jsme se podívali        i do Prahy. Zkrátka bylo toho hodně.

Jednou za mnou přijel nevlastní brašule Fanda s Mončou. Naposledy mě viděli            v nemocnici. Já jsem je přivítala a vzala jsem je do hospody na jídlo. A začala jsem:   "Já si dám pivo, co vy?" Docela na mě koukali, naposledy mě viděli v nemocnici         na hadičkách, tak si to umíte přestavit. 😃

...to be continued.

POUČENÍ: V Kladrubech se hodně kladrubáků divilo, že mám tolik kamarádů           a že se chtějí kamarádit i po tom, co jsem měla mrtvici. A že za mnou dokonce jezdili na návštěvy. Byla jsem totiž jedna z mála mladých lidí, na který se kamarádi nevykašlali. Když se vám zboří celý svět, odvrácení kamarádů může být tou poslední tečkou. Jsem neskutečně vděčná, že mně se tohle nestalo.