A CO ON TADY DĚLÁ?! …ANEB PRVNÍ NÁVŠTĚVY

26.05.2020

Nejdůležitější, když se vám něco stane a propadnete se na úplný dno, jsou rodina a kamarádi, kteří stojí při vás, ať se stane cokoliv.

Moje mamča trávila téměř všechen čas v nemocnici, i jednu noc před operací srdce. Dělala mi logopedku, masírovala mě speciálním olejem na nohy (abych začala chodit) a byla tam, abych se necítila tak ztracená a osamocená. Taťka za mnou přijel, jak jen to šlo. Je totiž zemědělec a pole v sezóně nečeká, ale skoro každý den si našel čas a přijel za mnou.

Každý zařizoval něco jiného. Mamka byla téměř pořád se mnou a pečovala o mě, za to jsem jí neuvěřitelně vděčná. Táta zase zařizoval praktické věci. Například chodila jsem na vysokou školu a on musel vykomunikovat roční odklad nebo zrušení trvalého příkazu za studentský byt. Problém byl, že ze mě nemohli dostat heslo k účtu, nakonec se to dosti složitě vyřešilo. Sestřenka dělala, že je já, aby nás banka pustila k účtu. Taky řešil se zdravotní pojišťovnou placení mé léčby. Sama pojišťovna mu nejdříve nedokázala poradit a trvalo dlouho, než došli k nějakému závěru. Evidentně tenhle systém moc dobře nefunguje, když v takových situacích vaší rodině vše jen ztěžuje. Taky plánoval, jak přestaví barák částečně na bezbariérový a postaví výtah na schodech (mám pokoj v patře) - ještě že to neudělal. 

♥︎

Když jsem byla v nemocnici, téměř pořád tam někdo z kamarádů byl. Ať už v Novým Městě na Moravě nebo když jsem byla podruhé v Brně. Bylo to jako když tam leží slavná osobnost. Každý den mě někdo přijel navštívit - kamarádi z vejšky, ze střední, z dětství i bábička, která špatně chodí nebo dokonce moje třídní ze střední.

Moc to neříkám, možná se za to i trošku stydím, ale když jsem ležela v nemocnici, nebyla jsem vůbec ráda, že na mnou kamarádi chodí. A proč? Protože jsem vypadala strašně a nechtěla jsem, aby mě tahle viděli. Z hezký sebevědomý holky, která je akční, má sny o kariéře, které si plní, a všude je jí plno, se stala holka, co leží bezvládně na lůžku, kouká očima a nemůže si dát ani dohromady jedna plus jedna (doslova). Dalším důvodem bylo, že nechápala jsem PROČ? Proč za mnou chodí, když z toho nic nemají. Blíží se konec školního roku a každý toho má dost, natož aby za mnou chodil. Později jsem se dozvěděla, od mojí kamarádky Elišky, že na mě měli dokonce rozpis na každý den, kdo za mnou přijde do nemocnice.

V Novém Městě na Moravě jsem už pomaličku začínala mluvit. Naučila jsem se říkat tři otázky, abych něco řekla, když za mnou pořád chodí:

  • "Jak se máš?"
  • "Co novýho?"
  • A na tu třetí si už nevzpomenu.

A po každé, když tam někdo přišel, pořád jsem opakovala ty tři otázky, aby nebylo ticho. Myslím, že to bylo vyčerpávající i pro ně. Když se vás 10krát zeptám, jak se máš, tak je to celkem tragikomický.

Jednou jsem dostala kytici růží od kamaráda, a všechny sestřičky mi říkali, že to je určitě od nějakého ctitele nebo přítele. Tak nějak se stalo, že se stal mou platonickou láskou. Vždy když jsem později myslela, že to nedám, že to vzdám, vzpomněla jsem si na něj. Najednou tam byl. Byla tam ta reálná představa. Začal probuzovat, fandil, rošťácky se umíval a věřil, že to dám. A dala! Třeba když jsem začínala chodit v lázních, byl přede mnou kopec a šlo se tam do příkrého srázu. Ten kopec se dal vyjít pomalým tempem se zastávkami, nebo rychle, svižně a bez zastávky. Zvolila jsem druhou variantu a společně jsme to zvládli. Později se stalo něco víc než platonická láska. Dal mi to nejcennější - přátelství, ve kterém můžu říct úplně všechno, aniž by se na mě díval jinak.

Další kamarád, Syky, je zdravotní klaun pro malé děti, a tak dělal divadlo i pro mě. Nepamatuji si, co dělal, ale jenom vím, že celý pokoj se smál. A tak přinesl trošku radosti do našeho nemocničního pokoje. Tuhle mi řekl, že když on přišel, ze mě pouze vypadlo: "A co on tady dělá?" Byla jsem ráda, ale bohužel to mluvení mi fakt nešlo. Chudák, zamáčkl slzu a začal dělat srandičky.

Holky, který dělaly blbiny, jako že kdyby se nic nestalo a plánovaly kam pojedeme, až budu zpátky z nemocnice. Dokonce mi vytiskly spoustu, opravdu spoustu velkých fotografií s námi, které jsem pak měla v nemocnici připnuté na okně. Některé věci z dřívějška jsem zapomněla a fotky mi pomáhaly.

Každý rok jsem jezdila na tábor, dělat programovou vedoucí, do přírody, na louku, kde není elektřina, teplá voda teče jenom když si zatopíš a spíme v indiánských tee-pee. Prostě ráj! Kamarád, Tomula, mi řekl, že i kdyby mě tam měl letos dovézt na vozíčku, tak tam pojedu. Vážně jsem na ten tábor jela a z původních pár dní se vyklubalo 12 dní na táboře. Naši byli docela punkový, i když věděli, že to bude složitý. Pustili mě, protože věděli, že mi tábor s přáteli pomůže. Ani ne fyzicky, ale psychicky.

Jak říkám "kamarádi mě zvedli z postele", protože kdyby se na mě vyprdli, nikdo neví, jak bych na tom byla, ale rozhodně ne jak teď a za to jim budu do smrti vděčná. Naučili mě, jak si znovu užít život plnými doušky.


POUČENÍ:

1. Je neskutečné jaké vypjetí dokáže vaše rodina ustát a jak se spojit, když je nejhůř.

2. Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát. Jen napři se a vstaň a rvát se nepřestaň, vždyť někdy stačí říct jen dál se snaž, ty na to máš. (mistr Nonstopu)


Můj velký dík patří i spoustě kamarádů, který mě navštěvovali nebo který na mě mysleli a nejsou zmínění v tomhle článku. Nebojte, nezapomněla jsem a mám vás všechny v srdíčku. ♥︎