Výroční zpráva blogu 2

Rok se s rokem sešel a já už slavím 2. narozeniny blogu a 9.narozeniny od mrtvice, juchu!  🥳

Ale v prvé řadě dovolte, abych se vyjádřila k Ukrajině, což je teď více než aktuální téma, a proto bych k tomu chtěla napsat pár řádků. Střídá se ve mně zlost, naštvání, smutek a jakási bezmoc. Člověk občas neví, co s tím. Snažím si udržet alespoň přehled a pomáhat tolik, na co stačím. Na začátku dne si pustím k snídaní podcasty - Vinohradskou 12 a Deník N, tak alespoň vím, co se zrovna děje. Taky jsem něco málo poslala na sbírky a nedávno jsem se dozvěděla o brněnské organizaci Vesna, která mimo jiné pomáhá uprchlíkům. Tak jsem jim upekla banánový chléb ke kafi a donesla nějaké věci z drogerie. Je to sice jen kapka v moři potřebného, ale já věřím, že i taková malá pomoct má svůj význam. Jo a v Brně se konal i koncert pro děti z Ukrajiny. Na koncertech já nemůžu chybět, navíc, když to bylo na dobrý účel. :) Je skvělé, že se takové akce dějí, díky za to! 💙💛

A teď už k blogu. Další rok utekl jako voda a mám radost ze všeho, co se mi povedlo. Píšu už mnohem rychleji a pouštím se do složitějších témat. Už nepíšu jenom o věcech, které se mi staly, ale co trápí i ostatní. Připomínám třeba články A ty jako ještě nikoho nemáš? nebo Láska a handicap, který se stal stal nejčtenějším článkem.

Články jsem sice nevydávala tak často, ale věnovala jsem se osvěte i jinak, než blogem. Jsem ambasadorem Hobita v Brně a účastním se akcí Čas je mozek. Což jsou organizace, který informují lidi o mrtvici. Co to je, jak jí předcházet a jak se s ní vypořádat, když nastane. Minulý rok 29.října na světový den mrtvice proběhla kampaň v Praze, kterou pořádal Čas je mozek. Odehrávalo se to v šalině 22, teda v tramvaji 22, která byla vyzdobená plakáty lidí,které postihla mrtvice. Před měsícem jsem tam ještě visela, takže doufám, že mě ještě nesundali a můžu se s vámi svézt a něco se dozvědět. 🙂 Ani v Hobitu jsme nezaháleli. Zúčastnila jsem se brněnské akce - Dny prevence, kde jste se mohli u našeho stánku dozvědět něco o mrtvici. Dále jsem byla hostem na školení sestřiček, který se starají o CPM (cévní mozková příhoda) pacienty a chtěly se dozvědět, co můžou ještě poskytnout lidem, kteří mrtvici zažili. Taky jsme natočili několik videí, co dělat, když ataka nastane, jak nejlépe pomoc člověku po příhodě a jak jinak než můj příběh.

A dokonce se o mně píše i v bakalářských pracích. Eliška Kinclová a Anežka Havlátová studují logopedii na vysoké škole. Byla jsem oslovena, jestli bych jim sloužila jako příklad do jejich bakalářek nezávisle na sobě. Já jsem totiž příklad afázie jak dělaný. Jen připomenu, že afázie je ztráta řeči při poškození mozku... Táta poznamenal, že za pár let budou říkat učitelé studentům logopedie - prosím vás, Holku s handicapem už ne, na tu už tady máme desítky bakalářek! No kdo z vás to má, že se o něm píšou i bakalářky. 😀

Poslední měsíc těch aktivit bylo trošku víc a tak vznikl poslední článek Co dělám, když zrovna nestíhám psát články na blog.

V průběhu roku jsem už několikrát slyšela, že by chtěli žít můj život. Jako vážně, můj handicapovaný život. 😀 Vím, že je to asi nadnesené, ale mě to potěší a vykouzli mi úsměv na tváři. Já jsem omezená v aktivitách co dělám a nikdy nebudu fungovat jako normální člověk. Ale co je to vlastně normální člověk, je to ten, co spadá do tabulek? Měla jsem potřebu se srovnávat s druhými a dosáhnout na jejich cíl a né svůj. Což jsem si udělomila a naučila jsem se jít za svým cílem. Ten se může skládat z malých cílů, jako vymyslet, jak si zavázat tkaničky jednou rukou, nebo připravit jídlo, aniž by mi to zabralo dvě hodiny, i když to není žádná specialita.

A znáte to? Když máte hrozně aktivit na výběr a tak dlouho vybíráte, až si nevyberete žádnou? Tak v tomhle mi moje postižení poskytuje výhodu. Nemůžu dělat spoustu věcí, jako třeba jít na běžky, běhat, jít si zaposilovat...ale v podstatě jsem ráda, že tohle moje omezení mi vlastně pomáhá si vybrat z toho, co mi zbývá. Né kecám, je to stav do kterého bych chtěla dostat, zatím se mi to moc nedaří a jenom nadávám, nebo si zoufám, ale snažím se. 😀

A jedna z posledních věcí je, že jsem se rozhodla vydat knížku. Je to pouze vize, ale víte jak to mám s těmi výzvami. 😀 Bylo by to krásný, kdybych si ji nadělila k 10.narozeninám. A proč to píšu zde? No, aby o tomhle nápadu vědělo, co nejvíc lidí a nemohla jsem už couvnout. Knížka by měla obsahovat nejen články z blogu, ale také rozhovory s rodinou a přáteli. Poslední část bych chtěla věnovat organizacím, který se věnují osvětě o mrtvici a s nimiž již spolupracuji. Napadá vás ještě něco dalšího, co bych neměla zapomenout, nebo je to vlastně dobrý nápad? Pokud vás cokoliv napadá, napište, budu se těšit!

A ještě jedna radůstka. Před rokem jsem psala ve výroční zprávě, že jedním z důvodů, proč jsem založila blog byla neinformovanost lidí, neinformovanost lidí o mrtvici, a taky nedostatek sdílených příběhů o tom, jak se s následky vyrovnávají a s čím se perou. Myslím, že je to čím dál lepší. Vznikají organizace, weby, videa, podcasty nebo je tu i můj blog - to vše přispívá k osvětě lidí a za to jedno velké díky!

Chtěla bych ségře Kristýně poděkovat za každou minutu a společné chvíle strávené nad blogem. Díky, že vidíš Elu! Dále bych chtěla poděkovat lidem v Hobitu a v Čas je mozek - díky, že můžu být vaší součástí. Pak je tu celá řada lidí, moje rodina, kamarádi a vy, všichni čtenáři, neboť i vy jste součástí mého příběhu. Díky za vaši podporu.

Pokládám si otázku, je tohle moje poslání v životě, být Holkou s handicapem? Asi jo!

🖤