Láska s handicapem umí bolet
Rozešla jsem se s Tomem. Nebo on se mnou. Vlastně jsme oba věděli, že v tom, jak jsme teď nastavení, nemáme jako pár budoucnost. Bolí to! Stává se mi, hlavně když jsem sama a moje hlava není zaměstnaná, že si na to vzpomenu a rozpláču se. Kdybych tenhle článek psala na papír, byl by promočený. Píšu ho v době, kdy se moje rána z rozchodu pořád ještě hojí. S Tomem jsme si v našem vztahu dali pauzu – ne proto, abychom se k sobě později vrátili jako partneři, ale abychom si k sobě časem mohli najít cestu jako přátelé. V to doufám, v to věřím! Protože Tom za to opravdu stojí. Moc bych si přála, aby zůstal v mém životě i dál.
A proč právě vy, čtenáři, byste o tom měli vědět? Když jsem před pěti lety zakládala tenhle blog, slíbila jsem si, že se vám otevřu naplno. S tím se pojí sdílení nejen radosti, ale i bolesti. Chci, abyste viděli nejen mé pokroky, ale i ztráty. Život s handicapem není černobílý. A já ho chci ukazovat takový, jaký je, se vším všudy.
Naše krize se neobjevila "z ničeho nic" bezprostředně před rozchodem. Jak tomu tak už ve vztazích bývá, začala mnohem dřív – tři měsíce před Vánoci. Jela jsem v životě i v práci "na plný obrátky". Spala jsem málo, přestávala jsem jíst, protože na to "nebyl čas". Nabrala jsem si mnoho práce a projektů, které jsem nakonec sice všechny zvládla, ale můj osobní život se na jejich úkor začal drolit. Začala jsem se chovat nehezky k Tomovi. A kdo má afázii, možná pochopí – nešlo o to, že bych nechtěla mluvit - zkrátka jsem nemohla, nebylo odkud brát. Nediskutovala jsem, jen jsem oznamovala rozhodnutí. Nebyla jsem přitom naštvaná, jen přetížená - neustále mi v hlavě běžel seznam všech těch věcí, které jsem ještě ten den musela zvládnout. Tom se po čase začal cítit méněcenný. Nepotřebný. A já tehdy neměla prostor dát mu dost lásky a pozornosti. Neměla jsem kapacitu vztah řešit, protože jsem sotva zvládala sama sebe.
Pamatujete, jak jsem napsala článek "Odpočiň, nebo vyhoříš"? Bylo to právě v době, kdy jsme si s Tomem řekli, že spolu zvládneme ještě svátky – a pak se rozejdeme. Po Vánocích to chvíli vypadalo, že se vracíme zpátky do zajetých kolejí, a tak jsme spolu ještě půl roku zůstali. Některé dny byly nádherné – skoro jako dřív. Našli jsme zase kousky toho zamilovaného vztahu, který jsme měli na začátku. Jiné dny jsem ale sklouzávala zpátky do stresu a přehlcení. Ale nebylo to jen o mně, i Tom se od Vánoc změnil. Na některé věci reagoval jinak, citlivěji, někdy podrážděně – a najednou mezi námi byla puklina, kterou už nešlo jen tak zašít. Až poslední dobou jsem pochopila, že Tom se trápil víc, než jsem viděla. A já? Já se pořád ještě učila být sama sebou.
Bylo 2. června, třináct dní před rozchodem. Večer jsme si s Tomem sedli a on poprvé nahlas vyslovil otázku, která mezi námi visela už dlouho: Chceme spolu být dál? Zrovna jsem se chystala odjet do Portugalska, on na festival. Řekli jsme si, že to je ideální čas na rozmyšlenou, ale… Noc a půlku dalšího dne jsem probrečela. Navíc to byl fakt nabitý pracovní den. Vybírala jsem novou parťačku – copywriterku – z 16 úžasných holek. Blížilo se finále a já měla rozhodnout, která z nich to bude. Do toho mě čekal důležitý call ohledně velké spolupráce v Ze Stodole, běžná agenda… a ještě jsem se balila. Některé dny jsou prostě těžké a tohle byl jeden z nich.
Portugalsko mi umožnilo odstup. Každé ráno jsem měla čas přemýšlet. Byla jsem sama. Bez Toma. Bez tlaku. A najednou jsem dokázala vidět, co jsem v běžném shonu přehlížela. Jsem moc ráda, že jsem odletěla. Kdybych zůstala, motala bych se pořád v tom samém kruhu. V Portugalsku jsem však měla prostor začít skládat sama sebe znovu. Pomohla mi meditace, klid i to, že jsem poprvé po dlouhé době byla jen sama se sebou. V prvních dnech jsem byla rozhodnutá – rozejdeme se. V druhém týdnu jsem se začala vracet k myšlence, že bychom to ještě mohli zvládnout. A na konci pobytu? Na Toma jsem se upřímně těšila. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Chtěla jsem, aby věděl, že mi safra stojí za to, abychom zůstali spolu.
V Portugalsku jsem si taky naplno uvědomila, jak moc mě vyčerpává psaní. Mám afázii – poruchu řeči, která ovlivňuje nejen mou schopnost mluvit, ale i psát. A i když se s ní snažím bojovat každý den, zůstává se mnou. Už víc než rok jsem zkoušela zvládat všechny texty sama - bez copywriterky. S pomocí AI, s obrovským úsilím, každý odstavec mi trval neúměrně dlouho. A když člověk řeší blog, několik sociálních sítí, hromadu e-mailů a jiné komunikace každý den, snadno se stane, že přestane zvládat i sám sebe. Jenže jak jsem později zjistila, moje přepracování nebylo jediný kámen, který jsme s Tomem nesli. Když přijel, strávili jsme spolu krásnou noc s pocitem, že máme jeden druhého, a druhý den jsme se rozešli.
Tom byl – a pořád je – jeden z nejchytřejších a nejvnímavějších lidí, jaké znám. Umí naslouchat. Umí podržet. Tolik zážitků a krásných momentů si z našeho vztahu odnáším! Nikdy jsem nelitovala, že jsme spolu prožili ty krásné roky. Když se ohlédnu, vidím dva lidi, kteří spolu rostli. Posouvali se. Dospívali. A já jsem vděčná, že jsi. Díky, Tome, že si byl – i zůstáváš – důležitou kapitolou mého života. ❤️
A na závěr - mohlo by působit zvláštně, že píšu tak veřejně o tomhle všem. Jsem zvyklá předávat naději a sílu, ale teď je mojí pravdou i bolest - a já k vám chci být tak pravdivá, jak jen to umím. Láska umí být krásná, kouzelná i tíživá a smutná. U lásky s handicapem tomu není jinak, ikdyž má možná místy jiné nároky na prostor, podporu, nebo trpělivost.
S Tomem spolu sice nezůstáváme v páru šťastně až na věky, jako jsem možná dřív doufala, ale to neubírá na tom krásném a hodnotném, co jsme spolu prožili. Náš příběh není jen o konci nebo selhání - je především o růstu, o upřímnosti a odvaze, o respektu a lásce, která mezi lidmi zůstává, ikdyž se její okolnosti mění. Teď mě to bolí, ale díky tomu vím, že to bylo skutečné a důležité. A až ta bolest přejde, nechá za sebou čistý vzduch pro další hodnotné a krásné věci. Pokud Tě něco bolí, pamatuj, prosím, na to, že v tom nikdy nejsi sama ani sám.