Život je boj, užívej si každé chvilky / Judita

Ahoj! Jsem Judita, je mi 58 let a mrtvici jsem měla v únoru 2024. Jsem společenská duše, co se ráda baví. Nikdy se nenudím. Nejlépe je mi na akcích a koncertech (od rockové hudby až po operu), nebo v přírodě s dětmi a vnoučaty.

Popiš den, kdy se ti přihodila mrtvice

Stalo se to v únoru 2025. Byla jsem dlouhodobě vyčerpaná ze svých dvou prací a péče o maminku, která zkolabovala dva dny před mou mrtvicí. V ten den, kdy se mi to stalo, jsem dojela z práce domů a lehla si do vany, ze které jsem už nemohla vylézt. Nevěděla jsem, co se děje, vůbec mě nenapadlo, že by to mohly být příznaky mrtvice. Přítel mě odvezl k doktorovi, který mě rovnou poslal do nemocnice v Bohunicích. Tam mi naměřili vysoký tlak a teplotu. Zůstala jsem na kapačkách, kde se můj stav ale zhoršoval. Po dvou hodinách - ve chvíli, kdy jsem byla tak slabá, že jsem nedokázala dojít ani na záchod - jsem si všimla, že mi nefunguje levá ruka ani levá strana obličeje. Dva týdny se mnou nic moc nemohli dělat - byla jsem infekční na JIP, takže bylo potřeba počkat, než se můj stav stabilizuje. Později jsem strávila skoro měsíc na vozíku.

Víš, co způsobilo mrtvici? Pokud ano, napiš prosím, co bylo příčinou.

Pan doktor na JIPce říkal, že je to asi stres, vyčerpání a únava. Sama to vnímám taky - dlouho jsem hleděla víc na ostatní, než na sebe, nevěnovala jsem sama sobě dostatečnou péči. Bylo pro mě velmi důležité opustit lidi a situace, kteří mi ubližovali. Tělo si samo řeklo "dost".

Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?

Pobývala jsem ve třech různých léčebných zařízeních a celé léčení pro mě bylo fakt těžké. Prožívala jsem ještě v nemocnici konflikt s bratrem, při kterém jsem zažívala výhružky, ponižování a neustálý stres. Na JIP jsem hodně brečela, občas jsem nedokázala ani jíst. Naštěstí u mě byly moje děti a vnoučci, sestra, přítel, známí a přátelé. Párkrát mi zavolala mamka.

Po Bohunicích jsem vystřídala ještě logopedii, ergoterapii, psychoterapii, rehabilitace, oční a masáže. Je toho spoustu, ale bylo to potřeba. Když jsem po třech měsících konečně viděla známé na festivalu, byla to velká úleva. Musela jsem ale hodně pracovat na své rekonvalescenci - hned jsem sháněla rehabilitace, začalo kolečko řešení zdravotních a sociálních nutností. Když jsem ale v dubnu přišla na rehabilitace znova, pochválili mě, že je vidět, že jsem se snažila, a že vypadám dobře. Na rehabilitace chodím pořád - je vidět, že dělám pokroky, i když nejsou vždy obrovské. Nedávno mi byl doporučen pobyt v rehabilitačním ústavu, ale ještě nevím, jak s tím naložím. Dávám si teď víc času pro sebe, když jsem doma - říkám si, že mi přece nic neuteče. Ráda chodím krom rehabilitací a fyzioterapií taky ke kadeřníkovi, na manikůru a pedikůru.

Kdybych si teď mohla zvolit něco, co bych udělala jinak, začala bych se mnohem dřív vyhýbat stresu a netrápila bych se lidmi, co mi jen ubližují. Zároveň bych si víc vážila sama sebe a svého života!

Máš následky po mrtvici? Jaké? Jak s nimi ne/pracuješ?

Stále mám špatnou hybnost levé ruky a prstů na ní, menší věci zkrátka neuchopím. I levá noha je slabší - chodím buď s doprovodem, nebo s pomůckou. Pracovat naštěstí nemusím, protože mám po mrtvici třetí stupeň invalidního důchodu.

Byli ti největší pomocí rodina a kamarádi? Nebo někdo další?

Celou dobu u mě stály mé milované děti! Pak taky ségra Zuzana a manžel Radek, který sám mrtvici zažil. Chtěla bych své rodině - zejména teda dětěm, Zuzaně a Radkovi - za tu podporu fakt moc poděkovat. Byli tu pro mě i přátelé a známí. Volali mi, psali, ptali se - je to velký dar, mít kolem sebe lidi, kteří se opravdu zajímají!

Skoro pořád za mnou jezdil můj přítel Saša, často mě navštěvují i přátelé, které ráda vídám na festivalech. Lidi kolem mě povzbuzovali, připomínali mi, že jsem silná a že to dám. Měla jsem obavy, že po mrtvici už nic nebude jako dřív, ale nakonec vlastně nejsem naštvaná - vnímám to tak, že vše má svůj důvod.

Jak vypadá tvůj život po mrtvici?

Mám teď vyřízený třetí stupeň invalidity a příspěvek na péči, takže jsem víc doma. Snažím se se pořád něčím zabývat, ale zbytečně na sebe nespěchám! Ráda vařím a vymýšlím všemožné kreativní věci, nedávno jsem třeba vyráběla vánoční adventní věnečky. Když mám teď víc času, jezdím za dětmi a ségrou a dělám to, co zvládnu. Cvičím, dělám si masáže, relaxuji.

Zároveň je ale samozřejmě náročnější třeba koordinovat pohyb - často padám, což vede k dalším zdravotním komplikacím. Ačkoli to na mě není vždycky znát, protože ráda beru vlastní situaci s humorem a nadhledem, ta ztráta samostatnosti po mrtvici mě dost mrzí.

Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?

Zranilo mě chování mého bratra - když jsem ležela na té JIPce, posílal mi SMS, že jsem simulantka a ať si nehraji na chudinku a takové urážky. Snažil se mě urážet i před našimi známými, ale ti jsou naštěstí laskaví - naopak mi vždy pomůžou a rádi se mnou kamkoli jdou nebo doprovodí. Děti mě berou na výlety, kupují pomůcky. Zvláštní chování jsem ale zaznamenala na úřadě, kde mi řekli, že na mě nic není vidět, a že vypadám ok. 

Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.

Važte si všeho, co máte! Může se stát, že bude za pár vteřin všechno jinak.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení. Sledovat mě můžete na instagramu a facebooku, abyste věděli, co zrovna vyvádím.