Ze dna na vrchol / Jana
"Ahoj! Jsem Janča a mrtvici jsem měla v 17 letech, před 17 roky. Miluji cestování a cizí jazyky. Jsem člověk s pozitivním přístupem k životu a nejvíc mě naplňuje moje práce a čas strávený s rodinou." 🙂
Popiš den, kdy se ti přihodila mrtvice
Byl květen roku 2008. Naprosto přesně si pamatuji, jak dobíhám na atletických závodech do cíle. Něco mě "štíplo" do levého spánku. Mírně to bolelo, ale nechtěla jsem s tím nikoho otravovat, tak jsem se po závodech sbalila a jela domů. Hlava pořád pobolívala a já měla pocit, že mám levou stranu nosu ucpanou. Na tréninku dalšího dne jsem podala svůj nejlepší výkon. Nevěřila jsem sama sobě, jak rychlá dokážu být. Když se na to podívám zpětně, je to paradoxní. Stále mě pobolívala hlava a přetrvával pocit ucpaného nosu. Nic víc. V úterý večer bolest začala stoupat a já zjistila, že když se přetočím v posteli na pravý bok, bolest trošku ustoupí. Usnula jsem, ale pak to začalo.
Probudila mě neuvěřitelná bolest hlavy. Dle pozdějšího laického vysvětlení od doktorka mi otekl mozek a nevešel se do lebky. Ještě jsem zvládla doběhnout k rodičům do ložnice a zakřičet, že mě bolí hlava. Pak už jsem jen omdlévala bolestí, zvracela, a ve vteřinách blábolila nesmysly - nedokázala jsem už totiž mluvit. Pamatuji si ale naprosto všechno. Neuvěřitelné, jak v myšlenkách vše vidíte a chápete, ale nedokážete ani mluvit, ani chodit... Rodiče mě dovezli autem do města na nejbližší pohotovost. Tam mi řekli, že na místě nikdo není, že mi můžou maximálně zavolat záchranku.
Jak dlouho jsme čekali, to nevím. V záchrance jsem několikrát zvracela. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Odvezli mě do nemocnice MOST. Laxnost sester na přijmu mi dávala jasně najevo, že je otravuji. Sjeli mě pohledem a usoudili, že jako mladá jsem asi zfetovaná, takže mi vypláchnou žaludek a nechají mě být. Nepomohlo to. Nebyla jsem schopná mluvit, tak jen rodičům oznámili, že jsem asi sjetá, a budu mít určitě něco v krvi. Ale krev mi vzít nechtěli. Asi čekali, až mě to samo přejde. Rodiče je ale urgovali, že tedy chtějí, aby mi vzali krev a zjistili příčinu. Po pár hodinách přišla informace, že krev je čistá. A zase mě nechali. Prý se čekalo více jak 12 hodin na doktora, který měl službu, ale nikdy nedorazil.
Sestry mě tedy ráno daly na běžný pokoj. Nemohla jsem mluvit a většinu dne prospala. Později mi řekli, že jelikož s nimi nechci komunikovat, tak mě dají na psychiatrii, ať si tam se mnou poradí. Donutili mě, abych si došla na záchod. Já ale neměla sílu a už jsem ani neuměla pořádně chodit. Dotykem po zdi jsem se dopotácela k záchodům a tam jsem odpadla a ležela na zemi - nemám tušení jak dlouho. Naštvané sestry mě pak dotáhly k posteli a přišla konečně první světlá chvilka mého příběhu. Nad postelí jsem měla papírek a byl prázdný. A mě to přišlo divné. Proč by někdo dával papír velikosti A5 nad postel a úplně čistý, bílý?
Vzala jsem ho tedy do ruky a mávala jím sestře u obličeje se snahou se dozvědět, co to je (těžko se to dělá, když neumíte mluvit) a sestra mi vysvětlila, že je to moje jméno. Ale já tam nic neviděla. Kroutila jsem hlavou, že ne. Ona že ano, že se jmenuji Jana a já jsem kroutila hlavou, že ne, protože to slovo jsem nikdy neslyšela. V tu vteřinu sestra ztuhla a běžela pryč. Za chvilku přiběhli 3 doktoři a na něco se mě ptali. Nemám tušení na co, nerozuměla jsem jim. Nakonec ke mě jeden přišel a chtěl mi stlačit bradu na hruť. Nešlo to. Všichni tři se najednou začali klepat, ihned mě položili a začali běhat okolo a plašit. Odvezli mě na CT a zjistili, že mi praskla céva v hlavě a teče mi krev. Odvezli mě na JIP a laxnost pokračovala dál. Nechali mě tam na přístrojích, nahou a bez jakékoliv snahy sester mě alespoň přikrýt dekou. Já byla smířená se smrtí. Viděla jsem v jakém sklepě jsem. Jak paní, která byla ještě večer vedle mě na posteli, zemřela. Čekala jsem, kdy budu na řadě já.
Ráno se rozrazily dveře, vešli tam chlapy ze záchranky, že někdo zařídil, aby mě převezli do jiné nemocnice. Konečně. V nemocnici v Ústí nad Labem mě dali na dětské oddělení, starali se o mě - jak sestry tak lékaři byli velmi milí. Snažili se mi vysvětlit, že mi tekla krev do lebky, že nevidím na velkou část zorného pole (mozek si okolí sám dokresluje - proto jsem viděla prázdný papír nad postelí) a že jim asi ani nerozumím, protože mi to zasáhlo řečovou část mozku. Sestry mě vozily na vyšetření, přes třísla mi lékaři strkali nějaké dráty až do hlavy, potom mi dávali obrovské kusy ledu na nohy... dělo se toho moc. Ale konečně se něco dělo.
Na pokoji se u mé postele střídali neurologové, logopedky i oční lékaři. Sestry si se mnou, v průběhu převlékání postelí a starání se o další holky na pokoji, povídaly. Snažily se mě naučit moje jméno, vysvětlovaly mi, že mám dnes svátek a co to znamená. Učily mě dny v týdnu a mnoho dalšího. Hned jsem to zapomněla, ale bylo to neuvěřitelně milé. Po pár dnech mě pustili do domácí léčby s tím, že nesmím ani na dvorek. Ale byla jsem doma. 🙂 Škoda jen, že jsem byla v rodině, kde jsem si nepamatovala jméno ani jednoho z jejich členů. 😃
Víš, co způsobilo mrtvici?
Nikdo se k tomu pořádně nevyjádřil.
Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?
V následujícím roce jsem se především učila mluvit. Navštěvovala jsem pravidelně neurologa, psychologa i logopeda. Když už jsem se trošku naučila mluvit, musela jsem další dva roky navštěvovat psychoterapeuta. Najednou mi to nějak všechno došlo. Že neumím pořádně mluvit, že nesmím běhat, že nejsem jedna z nejlepších ve škole. Psychicky to bylo dost náročné.
Máš následky po mrtvici?
Po mrtvici mi zůstala částečná slepost v určité části zorného pole. Nevidím především doprava, což mi brání mít řidičský průkaz. Po pár měsících po mrtvici se začal mozek ozývat skrze epileptické záchvaty. Měla jsem několik velkých a nespočet malých epileptických záchvatů. Jeden z těch největších bohužel proběhl v době, kdy jsem byla v pátém měsíci těhotenství.
Byli ti největší pomocí rodina a kamarádi? A našla jsi v sobě sílu, o které jsi nevěděla?
Rodina, přátelé i učitelé - všichni mi byli neskutečnou oporou. Když mi ale po pár měsících došlo, co to vůbec s mým životem udělalo, byla jsem strašně naštvaná. "Cítila jsem se jako oběť, nechápala jsem, proč bych měla žít dál a proč zrovna já." Později jsem ale zjistila, že jsem měla neuvěřitelné štěstí, že vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Opravdu jsem v sobě našla sílu, o jejíž existenci jsem netušila. Konečně jsem se rozhodla žít tak, jak já chci. Došlo mi, že není čas plnit přání okolí. Začala jsem žít pro sebe a je mi neskutečně krásně!
Jak vypadá tvůj život po mrtvici?
Lékaři nebyli moc pro, ale vybojovala jsem si možnost mít děti. Díky CMP jsem nemohla rodit přirozeně, ale mám dvě zdravé holčičky. S manželem jsme dělali vše proto, aby bylo vše v pořádku. Ihned po otěhotnění jsem přešla na rizikový režim a byla doma se speciálními hodinkami, které hlásili manželovi kdykoliv hrozil záchvat. Práce na plný pracovní poměr s přesným časovým plánem není u mě možná. Mnoho let po mrtvici jsem měla záchvaty únavy, mozek z ničeho nic přestal "fungovat", takže jsem skoro ani nevěděla, jak se jmenuji. Jindy jel zase na 150%. Musela jsem tedy pracovat na živnost a pracuji tak doteď. Po letech jsem se naučila více poslouchat své tělo a rozumět mu. Vycházet mu vstříc, aby omezení bylo co nejmenší. Co ale snad nikdy nepřekonám je složitost českého jazyka. To můj mozek nezvládne asi nikdy. Dodnes si pletu číslice a barvy. Prostě Afázie.
Rozhodla jsem se ale, že si začnu plnit své sny. Kdy jindy, než teď. Začala jsem se konečně učit anglicky (bylo to totiž lehčí než čeština a pohledy čechů, když se neumíte vyjádřit), našetřila jsem si na vybavení učeben, kde mohu angličtinu učit. Studuji na britské univerzitě - jak jsem si vždy přála. Cestuji víc, než kdy jindy - jak jsem si vždy přála. Mám úžasnou rodinu a svůj domeček - jak jsem si vždy přála. Konečně jsem si začala plnit sny. A to vše jen díky této hrozné příhodě. Jakoby mě to probudilo ze spánku.
Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?
Mnohokrát jsem si říkala, že by bylo lepší, kdyby mi tenkrát vyholili hlavu a řezali přímo do lebky. "Bylo by to totiž vidět." Mnoho úředníků nebere můj handicap ,,vážně". Není vidět. Myslím si, že vrcholem byla věta ředitele mé tehdejší střední školy: "Ona přece nepotřebuje výjimku z výuky. Je hezká, tak nebude nemocná". Tuto větu pan ředitel prohlásil přede mnou a mou mamkou, když jsme přišly do školy s lékařskými záznamy a prosbou od psycholožky, aby mi dali ročník ,,volný", abych se v prostředí svých přátel naučila mluvit.
Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.
Nejste na to sami!