Vejška s handicapem

23.03.2022

Je podzim 2016 a já nastupuji na vysokou školu VUT v Brně, fakultu podnikatelskou. Vybrala jsem si VUT místo Mendelovy univerzity, protože mají opravdu propracovaný systém pro handicapovaný - jak při přijímačkách, tak při studiu. A to v té době Mendelka zkrátka neměla. Jen připomenu, že jsem se hlásila na Masaryčku a Medlovku o rok dřív a nedostala jsem se, ale nevzdala jsem to. O rok později jsem se hlásila na VUT a opět Mendlovku a světe div se, dostala jsem se na obě. Článek o přijímačkách už jsem napsala už dříve, zde máte odkaz.

Seznamte se, poradenské centrum Alfons na VUT v Brně. Centrum, které pomáhá studentům, kteří mají různé handicapy, poruchy učení nebo zdravotní potíže. Zkrátka, když máte jakýkoliv problém, Alfons tady vždycky bude a společně to vyřešíte. Od první chvíle jsem si alfonzáky oblíbila, přistupovali ke mně jako k normálnímu studentovi. Vždycky jsem tam chodila ráda a byla jsem hrdá na to, že mi pomůžou se studiem. Pokaždé, když jsem tam vstoupila, mi jejich úsměv na tváři udělal lepší den.

A jak to teda probíhalo? Nejprve jsem měla pohovor s psycholožkou, která mi stanovila diagnózu. Vyšlo z toho, že jsem měla o polovinu víc času při zkouškách kvůli pomalejšímu vnímání, čtení i psaní. Což se ukázalo velmi přínosné, protože když spolužáci dokončovali test, já byla teprve v půlce. Učitelé mi měli poskytnout jejich zápisy, což jsem po prvním semestru vzdala, protože mi řekli, že mně to prostě nedají i když jsem jim ukazovala papír se schválením. Ale jelikož jsem získávala zápisy od spolužáků, nebylo to pro mě tak důležité. Měla jsem individuální rozvrh, tudíž na cvičení a některé přednášky jsem nemusela chodit. Ale já jsem tam téměř pokaždé šla, protože jsem pak vše pochopila snadněji, než kdybych se to musela naučit sama. A navíc jsem chtěla zapadnout mezi spolužáky.

Během tří let studia jsem tady vyzkoušela nejrůznější kurzy od "Arestivity" až po "Podnikni to!" (to už vznikla naše olejárna Ze Stodoly a já jsem měla možnost si nějak utřídit, jestli to má smysl, co tam budu dělat, atd.) Kurzy byly přes školu, ale bohužel o ně moc lidí nejevilo zájem. Je to škoda, protože některý kurzy budou stejně dělat, ale už si za to zaplatí.

Učitelé a spolužáci.

Na začátku každého semestru jsem musela pokaždé oblítat učitele a říct jim o mém problému, že potřebuji více času při zkouškách a oni mi to měli podepsat. Uhnat některé učitele byl docela problém, takže než jsem posbírala všechny podpisy, měsíc byl pryč.

Téměř všichni učitelé respektovali můj handicap a dokonce věděli jak se jmenuji. Což může být velká výhoda. Byli na mě milejší, což oceňuji, protože jenom v našem oboru nastoupilo přes 400 lidí. Ale může to být i nevýhoda, třeba když jsme měli odevzdávat seminárku. Přečíst 400 seminárek to by nikdo nezvládl a tak si jeden učitel vybral jenom pár lidí a hádejte, koho vybral. Dostala jsem horší známku, než ostatní, ale to je ta daň, když tě učitelé znají. :D 

Učitelé jsou lidi, takže i zde se najde pár nepříjemných výjimek, které jsem rozeznala hned při prvním kontaktu. Když jsem přišla s žádostí o podepsání papíru stvrzujícím moje studium s handicapem, tak se jenom ozvalo s nepříjemným hlasem: "Rychle, rychle, nemám čas." A jak na mě někdo tahle spustí, já se zaseknu. Když jsem kostrbatě řekla, co potřebuji, přišlo mi, jako kdyby nevnímali můj stav. Někteří měli problém to dokonce podepsat... Ale nebojte, na prstech jedný ruky bych je spočítala. Takže oproti všem těm vstřícným učitelům, je to pouze maličkost.

Ale máme tady takový malý problémek a tím jsou spolužáci. Když jsme poprvé nastoupili, téměř nikdo nikoho neznal, tudíž jsme na tom byli stejně. Jenže o přestávkách, kdy se studenti seznamovali, já jsem oblítávala učitele, aby mi dali při zkouškách více času. A po měsíci, kdy jsem na to měla čas, všichni byli už seznámení a já jsem zůstala tak nějak mimo. Postupem času jsem si našla kamarády, ale nevídali jsme se mimo školu, což mě do dneška mrzí. K tomu, aby jsem si našla kamarády, mi měl částečně pomoct Alfons, platil totiž spolužákům, kteří mi dávali zápisy, protože já bych to nestíhala psát. Ale moc to nefungovalo, holt za peníze si přátelství nezískáš. :D

V Alfonsu mi bylo nabídnuto chození na logopedii, biofeedback, doučování angličtiny, kurzy... Zkrátka na vše, co si jen vzpomeneš. A jelikož to bylo zadarmo, téměř na vše jsem chodila. Skloubit školu, kurzy, začínající olejárnu a rehabilitace... Občas toho bylo až moc, ale když je to zadarmo, no nevyužíte to! :D

Seminární práce, písemné a ústní zkoušky.

Moje emoční centrum nebylo úplně vyvinutý a tudíž jsem byla nad věcí. Zároveň jsem věděla, že člověku se mohou stát i horší věci, mnohem horší věci, než neudělat zkoušku napoprvé, napodruhé, opakovat... Zkrátka jsem k tomu přistupovala, že to přece nějak dopadne, pokud jsem se na to alespoň trošku učila. A ono to vycházelo! Tak jsem prolízala jeden semestr za druhým, až přede mnou byla státní bakalářská zkouška. Dodnes si pamatuji, jak všichni spolužáci stáli na chodbě, někteří byli hooodně vynervovaný, i kluci. Já jsem chtěla zapadnout mezi ně, ale moc mi to nešlo. Když jsem vstoupila před porotu, už při první otázce jsem věděla, že mě nepotopí. Nebyly to nejlehčí otázky a docela jsem se u nich zapotila, ale věděla jsem, že to nějak dám. Zároveň znali mé schopnosti, protože většina z nich mě učila a věděli jak na mě, o to příjemnější to bylo.

Ale zpátky k seminárkách a bakalářské práci. Velkou oporu mi tvořila rodina, nejvíce moje ségra Kristýna. Všechny texty, co jsem musela odevzdávat, prošly kontrolou. A nebudu vám lhát, většinou to bylo dosti vyčerpávající a náročné pro nás obě. Prudila mě s každou chybou nebo blbě napsanou větou a že jich bylo. Na konci prohlásila, že už mi nic opravovat nebude. To ještě netušila, že přijde blog. :D

Nejhorší věci, které se mi staly.

Ani předměty, ani zkoušky, ale když jsem měla jít před tabuli. Ne, že bych nevěděla, což je taky strašný, ale napsat třeba nějakou větu nebo odstavec před spolužáky. Většinou nevěděli, co se mi stalo a tak jsem vypadala jako pomale a hlavně špatně píšící člověk. Ještě teď mám problémy s přehazováním písmen ve slovech. A pak čtení nahlas, četla jsem jak dítě v první třídě. Vždycky, když se tohle stalo, nejraději bych se zakopala tři metry hluboko. Možná tenhle impuls mě takolik motivoval, abych na sobě neustále makala.

S angličtinou jsem teprve začínala, protože jsem ji komplet zapomněla. Na přijímačky jsem se naučila jenom daný věci nazpaměť a ono to vyšlo. Hned v prváku jsme měli předmět, jehož součástí bylo napsat seminární odbornou práci v angličtině. Tak to jsem se hodně zasmála, protože moje angličtina byla nulová. Nikdo ze starších ročníků mi to neposkytl a doma mi taky neporadili. A tak jsem musela vzít překladač, slovník, knížky a nějak jsem to splácala. Myslím, že tuhle seminárku jenom proletěl, nebo ji ani nečet, protože jsem dostala B nebo C. :D Každopádně myslím, že si na tu seminárku budu pamatovat ještě dlouho.

A co mi vejška dala? Proč jít studovat vejšku i když jste handicapovaný student?

Bylo to místo, kde jsem se musela přiblížit k normálnímu studentovi. Najednou vedle slabikáře přibyly knížky jako je daňová soustava, finanční trhy nebo hospodářská angličtina. Co si budeme povídat, je to sakra výzva! Když jste na úrovní dítěte v základní škole a pomale nevíte kolik je 3x7. Musela jsem trénovat vůbec pochopení daného textu, utřídit si informace a umět je vysvětlit. Psaní, počítání, mluvení to byla samozřejmost, pokud jsem se chtěla přiblížit ke stavu před mrtvicí. A já jsem chtěla, moc! Navíc jsem dostávala úplně stejně testy jako ostatní, jen jsem měla víc času. Takže jsem neměla ani jinou možnost, než to zvládnout. Vysoká škola mi nabídla prostor se realizovat a dala mě šanci. Šanci, která díky Alfonsovi, mi pomohla dojít k danému cíli. 

Poučení: Když jsem nastupovala, ségra a taťka mi moc nevěřili, což jsem se dozvěděla až později. Prý nebyli jediný. Táta je inženýr a ségra tenkrát právě nastoupila do prvního ročníku, takže jsme začínali vejšku současně. Věděla, co se musela naučit jenom na maturitu a věděla, jak na tom jsem já. Ještěže já jsem to nevěděla. :D I přes to všechno mě podporovali a pomáhali mi. Když jsem tam nastoupila, brala jsem jako samozřejmost, že bakaláře udělám. Mrtvice mi pomohla v mnoha věcech a držela mě nad věcí. Já jsem si ani na vteřinu nepřipustila, že bych to nedala. A jsem neskutečně ráda, že jsem mohla dokázat ostatním, a především sobě, že jsem školu zvládla, a že mi bylo umožněno zažít znovu vysokoškolské prostředí.

VUT, díky za tuhle možnost a moje velké patří ALFONS, ségře Kristýně a celé rodině, přátelům a kamarádům, že jsme to zvládli, protože bez vás bych se na tu školu pouze dívala z dálky. ♥︎