Tanzánie (1/2)

Baba (ve svahilštině "otec") Jenda napsal krásný povídání o našich dnech v Africe https://rozen.webnode.cz/news/tanzanie-2021/ a teď zažijete Afriku zase mýma očima. :)

Výpravu tvořili: o. Jenda, Léňa, Marťa, Tom, Petr a já.

Úterý - den před odjezdem do Afriky.

18:00 - Místo aby jsme se balili, tiskneme nějaký papíry pro tanzanský studenty - pexeso, křížovky ...

19:00 - Jak já to balení nemám ráda, možná proto to nechávám na poslední chvilku.

22:15 - S holkama si říkáme, jak jsme se hezky sbalili. Každá máme jedno příruční zavazadlo a jeden společný kufr. V tom přichází Tom a veze sebou asi 230 kg železa a nářadí... Balíme, strečkujeme vo sto šest. Končíme o půl třetí ráno a v pět zase vstáváme. Ale co, spát můžeme v letadle.

V letadle se nevyspím. Střídá se u mě zimnice, jsem taková nijaká a chci se vrátit domů. Letíme celý den a noc, ale zahrnuje to i přestup v Istanbulu. Po příletu na tanzánské letiště v Dar Es Salaam jsme museli proclít zavazadla a to byl trošku oříšek. Všechny kurfy jsme museli otevřít, vydělat nářadí - ptali se nás na co to použijem. Všimli si, že máme šrouby s německou značkou a chtěli po nás 100 dolarů za proclení. Zkoušeli jsme to se všech stran. Jedeme jako dobrovolníci, vezeme jim věci na stavbu do Afriky a ještě to budeme platit, to zrovna. Tom se to snažil s klidnou tváří vyjednavače snížit. Marťa, jako hlavní šéf komunikace, začala mluvit o tom, jak jedeme pomáhat stavět školu v Mpanga, a že tam máme přítele, který vlastní školu. Nic nepomáhalo. A potom přišla Léňa a začala hrát na city, ale byli neoblomný. Nakonec jsme zaplatili 50 dolarů, je to sice dost, ale stáhli jsme to na půlku, což je vlastně dobrý.

Je pět hodin ráno a my se jdeme ubytovat na jeden den a půl v Dar Es Salaam, než můžeme pokračovat v cestě na cílové místo - Mpanga. Vybrali jsme si vlak, jako nejlepší prostředek. Akorát jezdí pouze dvakrát týdně a cesta tam trvá přes 12 hodin jízdy.

Chvilku se prospíme a první africký den strávíme zařizováním simek - jdeme na tržiště, kde jsou všude plechový stánky. Sedáme si na lavičku a čekáme, až nám simky zprovozní. Bohužel po dvou hodinách neúspeně, není signál. "Přijďte zítra, snad to už to půjde." Chytáme si tuk-tuk a jedeme na Coco beach, černošskou pláž, která je nádherná - bílí písek, azurový moře, velký vlny, svítí sluníčko, tak že není skoro nic vidět a čůrky potu z nás stékají. Ideální den na nicnedělelání. Dáváme si nejlepší rybu, jakou jsem měla, vážně. A pozor všechno jíme rukama, příbory nevedou. Což mně velmi vyhovuje. 😀

Afrika je troubící země. Když tam zatroubíš: "Pozor, jedu!" Kdežto u nás když zatroubíš: "Debile, dávej pozor!" Takže tam pořád někdo troubí a odevšad se ozývá hudba. Všude jsou motorky, tuk-tuky, autobusy, lidé, kteří prodávají na ulici. Slamy, jako obchody, spousty odpadků - svoz komunálního odpadu bys tam těžko hledal. Restaurace, jak známe od nás, téměř nevedou, většinou se stravují na ulici. Kuchyň by u nás v žádném případě neprošla. Většinou "mamy" (africká máma) provozují stánek a většina jídla je smažená, asi aby zabily bacily. Všichni okolo se smějí a čas plyne prostě jinak.

Další den jdeme zařídit simky - po dvou hodinách úspěch, ovšem chtěli jsme všichni a máme jenom dvě. Víc jsme to nestihli, protože ve 16:00 nám odjíždí vlak. No co, hotspot to jistí.

Další den odpoledne odcházíme na vlakové nádraží. Cestování vlakem byl pro mě velký zážitek. Přijeli jsme na vlakové nádraží o dvě hodiny dřív a hned se na nás vrhli nosiči. Vybrali jsme si dva a usmlouvali cenu. Obecně cena pro bělocha je dvakrát vyšší než pro afričana. A jediný, co vám zbývá, je smlouvat. Na to byl výborný Tom a Jenda, když nechtěli slevit, s klidnou tváří začali odcházet a téměř vždy se dostali na poloviční cenu.

Ale zpátky k vlaku. Cestování vlakem je jako Chcete být milionářem.

Když se řekne ve čtyři, znamená to, že přijede o 2 hodiny dýl, nebo o půl dne, nebo taky vůbec.

Měli jsme štěstí, po šestý jsme odjížděli, takže tentokrát za C. Už od rána mě trápilo, jestli tam bude jídelní vůz a dosti často jsem se ptala. "A bude tam jídelní vůz?" A ano, opravdu tam byl! Když jsme zastavovali v zastávkách, nahrnuli se prodejci s jídlem - ryby, mango, oříšky...a snažili se něco prodat a jedním z důvodů, proč se vlak rozjížděl třeba až po půl hodině. V zadním vagonu, úplně na konci vlaku, se kouří. Jsou tam zrezlý dveře bez oken. V Tanzánii se moc nepije, protože černoši mají špatný odbourávání alkoholu. V pět hodin ráno vystupujeme z vlaku, kde na nás čeká otec Norbert. Ovšem přijel o 3 hodiny dřív, bohužel nevěděl, že má vlak zpoždění. Naskládáme těžké věci do auta a jedeme. Přijíždíme do Mpanga s ranním úsvitem v sobotu ráno. Silnice je vážně rallye. Poz. pokud mají auto, musí mít záběr na všechny čtyři kola a vysoký podvozek, jinak nemají šanci.

V neděli jdeme na mši. Na mou otázku, kdy začíná mše zazněla odpověď: "Až přijde farář." No, v Africe se asi čas měří úplně jinak. Mše trvala skoro dvě hodiny a byla docela zpěvná. Ke každé písničce je nějaká jednoduchá choreografie + zpívá sbor. Po mši přichází děti a půjčují si české hry. 🙂

Mluví se tam svahilsky, proto je dobré znát alespoň základní slovíčka. Nejradši jsme slyšeli slovo Čakula ("jídlo"), protože jsme věděli, že už je nachystáno na stole. Jejich jídlo je pro evropana prosté a neustále se opakující do kola, ale je dobré.

V pondělí jsme se vrhli na dřevěnou stavbu dílny 21x6 m. Jelikož o. Jenda měl přijet až za týden, Petr se věnoval opravě auta a traktoru, tak jsme zbyly Tomovi jenom my ženy - Léňa, Marťa a já. Jelikož to byla první naše dřevěná konstrukce (mluvím za ženský tým), neustále jsme se ptal, ale za čtrnáct dní jsme se naučily spoustu věcí a pomalu jsme začaly pronikat do procesu stavění. Velké dík Tome, že jsi se na nás nikdy nezlobil a vždy jsi se nám snažil vše polopatě vysvětlit, i na poněkolikátý. Ženský tým se naučil se šlauch váhou, dále už víme, co je to vingl (úhelník truhlářský), řežeme a montujeme po našem krovky (krokve), pozadnice (pozednice), pásnice a jsem jmenována hlavním kontrolorem kvality. Takže počítám, počítám, počítám...ale jednou, jedinkrát se přepočítám. Honza na to přijde a povídá : "Vždyť my máme o jeden sloupek navíc, tak si to počítala?" Na to odpovím: "Ale lepší o jeden navíc, než aby chyběl." Za týden už máme naměřený, vykopaný a zabetotovaný díry, vše ze dřeva máme nařezaný a smontovaný. Další týden přijíždí Jenda a společně s Tomem vše dávají dohromady. My ženy jsme stále potřeba, ale už né tolik. Což mě trošku znervózňuje...

Hláška dne: "Tak už vím, jak se cítí dělníci, když jeden dělá a ostatní jen koukaj."

Každý ráno po snídani si sedneme s kávou na schody a kocháme se výhledem do krajiny. Bydlíme na faře, která je na kopci a je tam lavička s výhledem. Bylo nám řečeno, že odsud se řídí půlka Afriky. Baba Norbert neustále telefonuje, od rána až do desíti. Takový manažer, a právě na té lavičce sedává. :) Všude lítají slepice, malý děti a občas psi.

Je to přes týden, co jsme přijeli a tentokrát na nedělní mši jedeme do Ngalimily, vesnice vzdálená 7km od Mpanga. Jelikož nás jelo opravdu hodně, naskládali jsme se na korbu auta a začalo really - vítr ve vlasech a svěží vzduch kolem, takže čůrky potu netekly. Na konci jsem byla pěkně domlácená, ale za tu jízdu to stálo. Odpoledne začíná pršet, hodně a tak vytahujeme bang, naši oblíbenou karetní hru. Už půl hodiny jsme byli všichni nachystaný akorát Baba Jenda (přijel včera), psal deník farníkům. Představte si Léňu, jak pronáší jako hotovou věc: "Tak Honzo a ty fotky naházíš na FB až po hře, jo." A já na to: "No vidíš to, tebe ani to farářství neuchánilo."

To be continued...