Štěstí v neštěstí / Petra
Jmenuji se Petra a je mi 52 let. Mrtvici jsem dostala, když mi bylo 51.
Oproti jiným lidem, kteří měli podobný osud, jsem měla veliké štěstí. Záchranku jsem si totiž zavolala včas - asi dvě minuty po objevení příznaků, což je asi důvodem, proč mě handicap nepostihl tolik, jako jiné. Jako první jsem si tehdy všimla silné bolesti hlavy a nepřirozeného pálení v očích, následovalo brnění levé poloviny těla , brnění kolem úst a ztráta rovnováhy. Při telefonování se záchrannou službou jsem špatně artikulovala a nakonec mi ještě ztuhla šíje a pekelně mě bolelo otočení hlavy. Převlékla jsem si tričko, připravila batoh s doklady a telefon a šla jsem odemknout vchodové dveře záchranářům s tím, že přinejhorším někde cestou ke dveřím zůstanu ležet. To se ale naštěstí nestalo. Nakonec jsem ještě zavolala mamce, ať přijde zamknout.
Sedla jsem si do křesla, cítila jsem tu bolest a tuhnutí šíje a po tvářích mi stékaly slzy. Myslela jsem jen na to, že nevím, zda to přežiju a zda nebudu mít následky. Pamatuju si, že jsem jakž takž zvládla mluvit s lékařem, i když mi to moc nešlo, ale pořád mi to ještě myslelo. Další chvíle už si nepamatuju. Až před převozem sanitkou do nemocnice do Prahy na neurochirurgii - v mém domovském Kolíně totiž není - mi lékařka sdělila, že můj stav je vážný, že krvácím do mozku. Já se jen zeptala: "takže jsem nezneužila záchranku?" A ona na to: "ne." Další vzpomínkou je záblesk - přišel můj manžel. Chvilku jsem částečně nabyla vědomí na sále, když mi dělali katetrizaci, protože to strašně bolelo v tříslech. Dál si zase nevybavím nic.
Celých následujících šest nebo sedm dní si moc nepamatuji. Zbyly mi tam jen 3 krátké vzpomínky. Obě jsou docela intenzivní. V první je jakýsi sanitář, který přišel k mé posteli a řekl mi: "dneska máte šťastný den!". Když jsem se zeptala proč, odpověděl, že proto, že se půjdu sprchovat. "Kdo mě bude sprchovat?", ptala jsem se. Když mi sdělil, že "no přece on!", dělala jsem všechno proto, aby to tak nedopadlo, a nakonec jsem se domohla sprchy se sestrou.
V druhé vzpomínce v pokoji pořád strašně vzdychal nějaký starší pán, bolely ho proleženiny a chtěl zřejmě otáčet. Sestry na něj byly celkem nepříjemné, že ještě neleží po přetočí ani půl hodiny a už by ho zase měly otáčet, že to nejde - a tak to šlo dost často.
Třetí vzpomínku mám z času hned po převozu na normální pokoj. Skoro jsem se bála, že mě převezli na psychiatrické oddělení, i když jsem na dveřích četla "neurologie" .
Sama pracuju ve zdravotnictví a vždy jsem se na tuhle nemocnici dívala jako na vzor, ale tenhle pobyt mě překvapil. Po pokoji, kde jsem ležela, jen tak pochodoval sanitář a zpíval si pořád dokola znělku z Bakalářů. Když jsem mu za něco řekla "děkuji", odpověděl "prosím, kalhoty nosím!". Nakonec byl moc fajn, když jsem pochopila jeho osud. Bylo tam ještě několik dalších pomocnic, ale nikdo neměl visačku se jménem nebo pozicí, nebylo poznat, kdo je sestra, kdo sanitář, kdo uklízečka. Cítila jsem se fakt nepříjemně, nelíbí se mi, jak málo respektu tam bylo. Jakoby pacienti byli prakticky děti, co ani nemusí nic chápat.
Volala jsem manželovi a snažila se spojit s rodinou, aby mě odtud dostali, opravdu jsem tam nechtěla být. Až po nějaké době přišel doktor, který se se mnou bavil jako s člověkem a aspoň něco mi vysvětlil. Všech pracovníků, kteří se mnou interagovali, jsem se ale musela ptát, jak se jmenují a co v nemocnici dělají, jinak bych prostě nevěděl, kdo u mě zrovna stojí a proč.
V tomto období jsem prošla ještě jedním vyšetřením katetry: hledalo se ložisko krvácení, ovšem bezvýsledně. Měla jsem totiž takzvané subarachnoidální krvácení. Subarachnoidální krvácení je druh mrtvice. Znamená to, že v hlavě praskne cévka a krev se dostane tam, kde nemá. Mozek je zabalený do ochranných vrstev - jako když má člověk kabát - a krev se dostane mezi tyto vrstvy. Je to vážná věc, která vyžaduje okamžitý zákrok. Měla jsem zkrátka štěstí, že jsem přežila díky tomu, že se krev úspěšně sama vstřebávala. Nepřišly ani příliš zásadní následky: brzy jsem mohla mluvit, chodit, jíst, hýbat se, instinktivně jsem hned začala číst a luštit křížovky - to už na pokoji s běžným režimem. Přetrvávala pouze bolest hlavy.
Všechno důležité mi po mrtvici zůstalo, za což jsem fakt moc vděčná, ale i přesto se můj život velmi změnil. Odjela jsem z nemocnice bez odpovědí na mnoho otázek. Nevěděla jsem nic moc o příčinách ani důsledcích toho, co se mi stalo. V podstatě jsem byla vyděšená. Jsem zdravý člověk, krevní obraz bych mohla v 52 letech vystavovat, na nic se neléčím, tlak a srdce mám v pořádku. Bolest hlavy prožívám jako pálení nebo jako by mi někdo vzal mozek do rukou a zatlačil. Dodnes se s touto bolestí učím existovat, bolí to téměř denně. Není to ukrutná bolest, jen je nezvyklá a a už trvá dlouho. Někdy mě pálí tepny na krku, denně mi mravenčí končetiny. Po nějaké době se mi podařilo z lékařů nějaké informace dostat - řekli mi ale prakticky jen to, že jsem vlastně zdravá a že bolest může přetrvávat až 2 roky.
Jsem si vědoma toho, jak nesmírné štěstí jsem měla, ale musela jsem se sama vypořádávat s opravdovým dotekem smrti, s tím jak žít dál a jak se nebát. Stále ještě nejsem úplně srovnaná s celým tím "zážitkem". Žiju normálně, ale oproti předchozím rokům hodně odpočívám. Dostala jsem dar: příležitost nepromarnit zbytek života. Po mrtvici se mi zbystřil sluch, zintenzivnil čich a chuť, zvýšila se intuice, přestala mě bolet záda a koleno. Vlastně až na bolest hlavy a brnění končetin vše pozitivní. Přesto však vím, že kromě lidí, kteří tím prošli také, to nikdo nepochopí.
Největší oporou v těžkých časech mi byla rodina. Manžel za mnou jezdil denně do nemocnice a dcery s partnery byli také velmi pozorné.
Ve Vojenské nemocnici mi sice nikdo z lékařského personálu nic moc nevysvětlil, ale v Kolíně to pak naštěstí trochu napravili. Ze začátku jsem ze strany personálu nedostala zdaleka dostatek informací na to, abych měla pocit, že fakt rozumím tomu, co se děje. Proto jsem si všechny otázky sepsala na papír a domluvila se s lékařem, že si se mnou sedne a na vše odpoví. Nutno ale říct, že i po návratu z nemocnice často zjistíte, že máte další otázky a nejistoty, na které už vám nikdo neodpoví. Jsem člověk, který potřebuje věcem opravdu porozumět, abych své nové okolnosti mohla skutečně přijmout a vyrovnat se s nimi. Na druhou stranu jsem však lékařům vděčná, že se o mě z hlediska medicínské péče opravdu postarali na 100%, za to jim patří poklona.
Cítila jsem, že je rodina z mojí mrtvice podobně v šoku, jako já. Zareagovali ale velmi obratně a laskavě - snažili se mě ničím nezatěžovat a respektovali mé potřeby. Jsou prostě úžasní. Starší dcera mi říkala, že od té doby nemůže slyšet sanitku, že se ji vždy udělá blbě, když si představí, že jsem v ní jela já, a co kdybych tam zase byla.
Jsem šťastná, že mám zástup andělů, kteří mě pomohli přežít v tak dobré kondici. Moc bych přála všem, aby se uzdravili ze svých handicapů!