Síla v každém kroku / Vladimír
Ahoj, jsem Vladimír a mrtvici jsem měl v 60 letech, před 5 roky. V mládí jsem byl aktivní sportovec, hrál jsem fotbal, tenis, nohejbal. V pokročilém věku, asi kolem 50, jsem se věnoval turistice a běhu.
Jak vypadal den, kdy se ti přihodila mrtvice?
Před čtyřmi lety jsem prodělal vážnou cévní mozkovou příhodu, která mě postihla v brzkých ranních hodinách, přibližně kolem páté hodiny. Zprvu jsem ztratil kontrolu nad pravou rukou, načež se přidala i levá. Po tomto okamžiku jsem upadl do bezvědomí. Bohužel jsem byl v té době sám doma a sanitka dorazila až kolem druhé hodiny odpoledne. Tato situace zásadně ovlivnila můj život.
Od té doby se potýkám s následujícími problémy:
Chůze: Pohybuji se obtížně, hlavně kvůli spastické pravé noze. Mám potíže sejít i vyjít po schodech, což pro mě představuje velkou překážku v každodenním životě.
Ruka: Pravá ruka zůstává nefunkční, což mě velmi omezuje při běžných činnostech.
Řeč: Trpím afázií. I když rozumím všemu, co mi lidé říkají, mám obtíže s vyjadřováním a psaním.
Pravidelně navštěvuji paní doktorku na neurologii, kde podstupuji injekce botoxu, které bohužel zatím nepřinesly výrazné zlepšení. Vedle toho docházím také na logopedii do Židlochovic. Logopedická péče mi pomáhá trénovat řečové schopnosti a zlepšovat komunikační dovednosti, přestože mi stále činí obtíže vyjadřování.
Víš, co způsobilo mrtvici?
Mrtvici mi způsobil neléčený vysoký krevní tlak.
Jakou následnou léčbou jsi prošel v prvním roce od mrtvice a co bys udělal jinak?
Po prodělané mrtvici jsem nejprve strávil čas v nemocnici U Svaté Anny, kde jsem dostával akutní péči. Následně jsem byl převezen do rehabilitačního centra v Hrabyni. Bohužel mě zasáhla pandemie Covid-19, takže jsem musel strávit prvních 14 dní v izolaci, což velmi komplikovalo moji léčbu a rehabilitaci. Po této době jsem se vrátil zpět do Hrabyně, kde pokračovala intenzivní rehabilitace.
Jedním z nejtěžších momentů bylo, že jsem nebyl schopen sám chodit k jídlu, takže mi pomáhala sestřička, která mě krmila. Stejně tak jsem nebyl schopný dojít ani na toaletu a byl jsem zcela odkázaný na péči personálu. Po 2,5 měsících od začátku léčby jsem se dostal domů.
Asi po roce jsem se odvážil znovu začít chodit, i když jen na krátké vzdálenosti – kolem 10 až 15 kroků. Dnes už dokážu chodit s pomocí hole, ale bez ní mám problém s rovnováhou, protože se nakláním doprava.
Co bych udělal jinak, nedokážu přesně posoudit. Možná bych se snažil dříve zahájit intenzivnější rehabilitaci nebo hledal více specializované metody léčby.
Máš následky po mrtvici? Jaké? Jak s nimi ne/pracuješ?
Po mrtvici jsem bohužel zůstal s několika následky, které ovlivňují můj každodenní život. Největší problémy mám s pravou stranou těla – pravá noha je slabší, což výrazně ovlivňuje moji chůzi. Musím používat hůl, protože bez ní mám problém s rovnováhou a nakláním se na pravou stranu. Každý krok je pro mě výzvou a stále se snažím zlepšovat koordinaci a sílu nohy pomocí rehabilitačních cvičení.
Pravá ruka mi také nefunguje, tu neovládám vůbec.
První měsíce po mrtvici byly nejtěžší. Bylo náročné přijmout, že některé běžné věci, které jsem dříve dělal automaticky, jsou teď mnohem obtížnější.
I když mě mrtvice změnila, snažím se žít co nejplnohodnotnější život. Každý den je krok kupředu a učím se radovat i z malých věcí. Není vše dokonalé, ale nevzdávám se – a to je to nejdůležitější.
Jak se cítíš po mrtvici?
Psychicky to bylo těžké, ale podpora blízkých mi pomohla nevzdávat se. Každý malý pokrok byl vítězstvím. Dnes přijímám změny, učím se žít s následky a snažím se dělat to nejlepší, co mohu. Život po mrtvici je jiný, ale stále má svou hodnotu.
Já hledám jakoukoliv radu či pomoc, která by mohla přispět ke zlepšení mé kvality života. Pokud máte nějaké návrhy, metody léčby či další možnosti, rád si je vyslechnu (napsat mi můžete na vladi.heger@seznam.cz).
Byli ti největší pomocí rodina a kamarádi? Nebo někdo další? Našel jsi v sobě sílu, o které jsi nevěděl? Nebo jsi se ztrácel? Jak a jestli jsi došel ke smíření?
Rodina a přátelé pro mě byli obrovskou oporou v nejtěžších chvílích po mrtvici. Bez jejich pomoci bych se zotavoval mnohem déle a obtížněji. Moje budoucí žena Mirka mi dodávala sílu a motivaci pokračovat v rehabilitaci, i když jsem měl pocit, že už nemůžu dál. Byly chvíle, kdy jsem se cítil úplně ztracený, frustrovaný a naštvaný na život, protože jsem musel přijmout realitu, kterou jsem si nikdy nepředstavoval.
Dnes už vnímám život jinak – je jiný, ale stále má hodnotu. Mám cíle, na kterých pracuji, a jsem vděčný za každý krok, který mě posouvá dopředu.
Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěl poukázat?
Setkal jsem se s různými reakcemi na svůj handicap. Některé byly velmi podpůrné, jiné naopak nepříjemné.
Moje rodina a přátelé byli obrovskou oporou. Pomáhali mi nejen fyzicky, ale i psychicky, když jsem se cítil ztracený. Zdravotníci v rehabilitačních centrech byli profesionální, trpěliví a ochotní se mnou pracovat i v momentech, kdy jsem měl pocit, že už nemůžu dál.
Někteří lidé předpokládali, že jsem naprosto bezmocný, a ani se neobtěžovali zjistit, co zvládnu sám. Občas jsem se setkal s přehnanou lítostí, která mi spíš uškodila, než pomohla.
Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěl všem vzkázat.
Život se možná změnil, ale stále má svou hodnotu – nevzdávej se a najdi sílu v každém malém kroku vpřed.