Sanatoria Klimkovice - chtěla jsem jet dělat reklamu. Nakonec jsem ji udělala sama sobě.

Tenhle článek je o velmi neobyčejném pobytu v jedné léčebné instituci. Klimkovice, ve kterých jsem strávila lednový týden, jsou známé hlavně lázeňskou péčí (odpočne i si tělo i hlava), kterou většinou hradí pojišťovna. Nabízejí ale i speciální rehabilitační balíčky, jako je KLIM THERAPY, REHA KLIM, nebo CI THERAPY. Ty už si člověk platí sám, pojišťovna je neproplácí, i když jsou pro lidi po CMP, s dětskou mozkovou obrnou nebo roztroušenou sklerózou často naprosto klíčové. Do Klimkovic mě pozvalo tamní vedení. Není to ale tak, že bych tam jela s cílem je za každou cenu chválit - neřekli mi "přijeď, napiš hezky a všichni budeme spokojení". Bylo to spíš naopak: řekli mi "přijeď, vyzkoušej si to, zažij to na vlastní kůži a pak napiš, jaké to doopravdy je". A přesně to teď dělám. Vážím si spoluprací, jako je tahle - takových, ve kterých zůstávám autonomní, a píšu jen to, s čím doopravdy souzním. Léčebná péče v Klimkovicích není levná, ale přesto jsem přesvědčená, že pokud si ji můžete dovolit, měli byste ji zvážit. Chci vám povědět o jedné terapii, ze které jsem byla fakt unešená, ale taky o všem ostatním, co jsem tam zažila - a chci taky vysvětlit, co ty "balíčky" znamenají a jak se v tom vyznat, protože sama chápu, jak to může být zahlcující, když se člověk pídí po vlastní ose.

Režim jako na vojně, pohodlí jako v hotelu

Ráno vstávám v pět, abych do Klimkovic dorazila včas. Den začíná docela nešťastně - zprávy hlásí obrovskou ledovku. Doporučení zní jasně: raději zůstat doma. Jenže to bych nebyla já. Když Ela něco slíbí, snažím se to dodržet stůj co stůj. Tak jsem vyrazila. Cesta byla nakonec ještě horší, než jsem si dokázala představit. Navigace hlásila hodinové zpoždění, v rádiu samé bouračky, dálnice nebyla skoro vůbec prohrnutá a lehký deštík okamžitě namrzal. Upřímně – místy to bylo dost náročné. Já jsem ale věřila, že dojedu v pořádku, a nakonec jsem taky dojela. Beru to jako svůj první velký Klimkovický úspěch!

V deset ráno jsem měla domluvené setkání se sympatickým pánem jménem Arm. Přivítal mě s obrovskou vděčností, že jsem vůbec dorazila – prý čekal e-mail, že to vzdám, protože "každý normální člověk by se na to vykašlal". Jenže já už dávno vím, že úplně normální nejsem. Naštěstí :) ... Seznámila jsem se i s Adamem, který se stará o sociální sítě. Je to právě on, kdo mi bude během pobytu natáčet videa. Oba na mě působili velmi lidsky a přirozeně. Oddechla jsem si, protože mi došlo, že tenhle pobyt nebude formální a strojený, jak tomu občas bývá. Byli jsme na jedné vlně už od prvních pár konverzací!

První den byl upřímně docela masakr. V Klimkovicích jsem totiž neměla za cíl si pobyt jen "užít" - k dispozici byly pouhé čtyři dny na to, abych zkusila co nejvíc ze služeb a procedur, které sanatorium nabízí. Těch je celkem přes dvě stě. Většinou jsou to lázeňské procedury - na uvolnění těla i duše - ale jsou tam též balíčky, kde je zahnouto i mnoho různých cvičení, což je skvělá volba právě pro lidi po mrtvici, kteří potřebují právě takovou rehabilitaci. Nabízí se třeba ještě samoplátecké balíčky REHA KLIM a CI THERAPY, které zrovna pro mě byly přesně to pravé. To jsou cílené terapie zaměřené na spasticitu a rovnováhu, aby se zapojil mozek: mnohem víc cvičení s rukou a pohyb. U terapie REHA KLIM jde například o protažení, zmírnění dráždivosti a optimalizaci funkce zkrácených svalů, u CI TREHAPY se pracuje s končetinou, kterou se člověk po mrtvici naučil "nepoužívat" tak, aby byla v běžných činnostech pomalu zase užitečná. Oba tyhle balíčky jsou ale mnohem komplexnější a hlavně individuálně přizpůsobené potřebám konkrétního člověka.

Sotva jsem přijela, dali jsme si moc dobré kafe v kavárně, kde jsme domluvili veškeré úřední a logistické náležitosti. Následovalo ubytování, u něj se mi představují sestřičky a primář. Žádné velké rozkoukávání se nekonalo – rovnou jsem vyrazila na první proceduru, tj. na ergoterapii. Moje ubytování bylo svižné, ale počítá se s tím, že různí klienti mají různé potřeby, takže žádný strach, pokud by pro vás bylo potřeba víc času!

Ergoterapie je vlastně cvičení handicapované ruky. Zahrnuje kostky, přendávání předmětů, hry, které vypadají, jako byste je vytáhli z dětského pokoje. Jenže ve chvíli, kdy vám ruka úplně neposlouchá, se z dětské hry stává dost dospělá výzva. Nejdřív vám ruku uvolní a promasírují, pak teprve začnete pracovat. Všechno, co děláte v Klimkovicích, se odvíjí od individuálních potřeb - každý podle svých možností. Jediným univerzálním cílem je udělat v rámci pobytu osobní progres.

Po ergoterapii přišel trénink zaměřený na kognitivní funkce. Tahle cvičení jsou prospěšná pro mozek, soustředění, rychlost a reakce. U počítače jsem hrála hru, kde jsem musela rychle reagovat a mačkat tlačítka handicapovanou rukou. Na první pohled to může působit jako banalita, ale dalo mi to dost zabrat. Mozek ví, co chce udělat, ale tělo nestíhá. Najednou cítíte, jak se vám hlava vaří podobně, jako stehenní svaly při dřepu. Jedna z věcí, která se mnou hodně rezonovala, byl program na procvičování mozku, který jsem znala už před deseti lety: jmenuje se Happy Neuron. Jeho základem jsou úkoly, které umí být dost náročné, skládání slov, paměť a logika. Mozek jede na 150 % a dokonce i Adam, kameraman, měl v tomhle bloku co dělat, aby to zvládl.

Mezi procedurami jsem dostala oběd: zabalený, protože nebyl čas. Otevřela jsem krabičku a koukaly na mě obrovské perníkové knedlíky v sladké omáčce. Jedla jsem je poprvé v životě a musím říct, že jsem si fakt pochutnala.

Následný program mě překvapil způsobem, který jsem vůbec nečekala. Snoezelen. Místnost, kde se vypne okolní svět. Jemná hudba, tlumené světlo, příroda na obrazovce zde vytvářejí úplný klid. Připadala jsem si trochu jako Alenka v říši divů, trochu jako dítě a trochu jako někdo, kdo si konečně může na chvíli dovolit nic nedělat. Usadili mě do obrovského měkkého křesla, přidali teplé lávové kameny… a já normálně usnula. Nezdá se to, ale mozek bývá po procedurách vyčerpaný - jak cvičení, tak relaxace ho neustále zapojují a procvičují. Lázně někdy slouží spíše k odpočinku, zatímco tělo rozhýbává rehabilitační ústav, ale v Klimkovicích to spojili, což vnímám jako geniální nápad.

Večeře byla výborná a hlavně obrovská. Porce, které by mě klidně uživily tři dny, jsem tu dostávala každý den. "Ještě že mám to cvičení", říkala jsem si, " jinak bych přijela jako pašík". Babička mi kladla na srdce, že když je člověk nemocný, má pořádně jíst, ale bůh ví jak to je! Rozhodně mě uklidnilo, že se v Klimkovicích nedojedené jídlo dává prasatům, takže nedochází k plýtvání, i kdyby to člověk nedokázal sníst.

Večer prvního dne příjemně ozvláštnilo kino. Promítali film o Ondřeji Nepelovi. Film vypráví Československý příběh o obrovském talentu, který doma neměl prostor růst. Bylo to silné, smutné a srdečně lidské. Pokud na ten film narazíte, doporučuju jej shlédnout. Má v sobě podobnou hořkost, jako film Zátopek, a stejně jako u Zátopka i zde zůstane podmanivý dojem v hlavě ještě dlouho po skončení filmu.

Celý den i náročný film mě totálně vyšťavili, ale přece jsem si před spaním dala ještě procvičování angličtiny - měla jsem předtím už 78 dní procvičování v řadě, a v pravidelnosti je klíč k úspěchu. Nutno ale říct, že jsem pak usnula jako malé dítě.

Cvičení: radost, dřina, ale taky nové možnosti vlastního těla

Budík zvoní v pět ráno, stejně jako včera. Tentokrát nevstávám před slepicemi proto, že bych musela, ale proto, že chci. Mám svoji ranní rutinu, která mě drží pohromadě – ledovou sprchu, cvičení, meditaci a angličtinu. Nezdá se to, ale zabere mi klidně dvě hodiny. Snažím se nedělat změny a výjimky - tedy ani když jsem v lázních. Tahle rutina je moje kotva. Když ji vynechám, necítím se tak dobře, jak bych chtěla a mohla.

V sedm jsem vyrazila na snídani s plnou výbavou na natáčení. Na stole ležela vajíčka, zelenina, jogurty, ovoce, pečivo… zkrátka vše, na co si vzpomenete. Já, která doma snídá spíš menší porce, jsem si nabrala od každého trochu, protože jsem se vůbec nemohla rozhodnout. Seděla jsem u okna s výhledem do krajiny. Jeden den bylo zataženo, jindy se obloha lehce protrhla. I to stačilo k pocitu, že den začíná dobře.

Po snídani jsme začli s procedurou REHA KLIM. Tenhle balíček, bude vhodný hlavně pro ty, kteří potřebují víc než půl hodiny fyzioterapie – což já (a myslím, že kdokoli v těžším stavu) po mrtvici potřebuju i po dvanácti letech.

Nejdřív vám ruku uvolní, rozproudí a připraví. Mně fyzioterapeutka dala vibrační "srdíčko", které na dotek zareagovalo překvapivě rychle příjemně. Když jsem se ptala, kde to koupila, jen se usmála a řekla: "V sexshopu." Prý je dokázané, že vibrace pomáhají snižovat spasticitu. Když to píšu, koupila jsem něco podobného, co má silné vibrace, mám to pár dní a opravdu to funguje skvěle! A pokud by někoho napadla otázka "a nebylo to trapný v obchodě?", řekla bych "nebylo, protože člověk udělá vše pro to, aby mu bylo lépe." Navíc: když mám ruku zahřátou - třeba od sprchy, práce s ní je o poznání lepší.

Po uvolnění ruky přichází na řadu nafukovací vzduchová dlaha, která pomůže s protažením. Následuje redcord – závěsný systém, do kterého můžete zapojit ruku, nohu nebo trup a cvičit tak, jak by se to správně mělo dělat. Bez přetěžování, ale s jasným cílem. Nejlépe to uvidíte na videu níž.

Pokud máte problém se stabilitou a občas při chůzi vypadáte, jako byste byli opilí, i když jste úplně střízliví, tak vězte, že v tom nejste sami. V Klimkovicích myslí i na tohle. Vzali mě na takovou "půlkouli", zapnuli ji a já musela jen stát a držet balanc před deset různých rychlostí. Do toho dřepy a zvedání rukou. Místy to bylo fakt náročné, občas až legrační. Zároveň ale jde o neuvěřitelně prospěšnou věc pro tělo, které se znovu učí držet rovnováhu. Hodinu a půl jsem cvičila s fyzioterapeutkou, pak ergoterapie a další procedury, viz můžete se kouknout, co všechno tam nabízí. Kouknětě se sami, co vše v Klimkovicích umí: www.sanatoria-klimkovice.cz/reha-klim.

Další procedura na pořadí dne mě zavedla do fitka. Ne do takového toho klasického, kde se člověk cítí nejistě už s příchodem dovnitř, ale do fitka s upravenými přístroji – pořád byly náročné, jen navíc chytře přizpůsobené lidem, jejichž tělo potřebuje trochu jiný přístup.

Zkusila jsem Woodway, který na první pohled vypadal jako běžící pás. Je to ale taky trochu past. Záleží totiž na tom, jak na něm stojíte - stačí lehce předklonit hlavu a pás zrychlí tak, že máte co dělat, abyste ho stíhali. Jelikož mám handicapovanou ruku, přivázali mi ji, takže každý nečekaný pohyb znamenal další zrychlení. Říkala jsem si: dobře, tak dneska si dáme cardio i adrenalin v jednom balení! Ještě že jsem pro každou výzvu a legraci.

Poprvé v životě jsem používala Motomed. Vypadá to jako rotoped, ale sedíte u toho, což je třeba pro mě ideální kombinace. Na klasickém rotopedu mě po pár kilometrech začne bolet bok a musím slézt, zatímco tady jsem si mohla pěkně máknout - to jsem přesně po obědě chtěla. Šlapete rukama i nohama, všechno se zapojuje, tělo dostává jasný signál: buď v pozoru, jedeme!.

Další věc, kterou jsem zkoušela, se jmenuje Boost. Jedná se opět o pás, ale tentokrát určený hlavně pro lidi, kteří se znovu učí chodit. Obléknete si speciální kalhoty, skrz které vás připnou, nafouknou a díky tomu umí přesně nastavit, kolik procent váhy těla nesete. Zkoušela jsem tu nejvyšší úroveň a měla jsem pocit, jakobych létala. Najednou šly nohy rovněji, došlap byl jistější, pohyb přirozenější. Přesně ten moment, kdy si tělo vzpomene, jak to kdysi umělo.

Poslední procedurou dne bylo Armeo. Handicapovanou ruku při ní vložíte do přístroje, který vám pomáhá s pohybem. Pak už "jen" hrajete počítačové hry. Jako každý Čech, ale i já ráda vyhrávám, takže jsem i v těchto simulovaných hrách chtěla být nejlepší. Když jsem v jedné z nich zachraňovala příšerky z hořícího lesa, pár mi jich proklouzlo, ale ty malinké - děti - to přežily všechny, uff. :)

S Adamem si z toho - a často i ze mě - rádi děláme legraci. To mě přivádí k zamyšlení: přijde mi důležité, že si umím dělat srandu sama ze sebe, a beru ji i od ostatních. Základem takové legrace ale vždy musí být respekt. Blízcí lidi, stejná vlna - v takovém kontextu se ráda zasměju. Náhodná sranda nebo popichování od kohokoliv mi ale vždycky příjemná není.

Večer jsem si šla konečně oběhnout budovy a nadechnout se čerstvého vzduchu. Dva dny jsem téměř nebyla venku, což je pro mě velký nezvyk. Pobyt venku mi dělá dobře, tělu i hlavě. Klimkovice jsou obrovské - k dispozici je knihovna, tipy na výlety a možnosti, co dělat, když jste tu déle. Obchody se nachází přímo v areálu – je tu zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Svět se tu točí pomaleji. Přesně to totiž člověk někdy doopravdy potřebuje - zastavit se, být chvíli jen se sebou a svým tělem.

Po procházce následovala večeře, chvilka práce a - protože byla středa a v lázních to žilo – hudba, tanečky, program. Já jsem udělala to, co po třicítce dělám nejraději: zalezla jsem do postele. Pustila jsem si televizi jako správná lázeňská žena, ale jen jsem si díky tomu potvrdila, že televizi fakt nepotřebuju, takže je ok, že ji doma nemám. Samé reklamy. Vypnula jsem ji a šla spát. Ráno totiž zase zvoní budík v pět.

V jednom kole, ale na správném místě

Ranní rutina jede na plné obrátky a já slibuju sama sobě, že dneska už se fakt nenacpu jako včera. Jenže u švédských stolů se předsevzetí rázem vytratí. Je to prostě všechno tak dobré, že se nedá odolat. Naštěstí mám před sebou cvičení, takže výčitky jdou stranou. Dneska mě znovu čekal REHA KLIM. Zaměřili jsme se hlavně na jemnou motoriku ruky. Opět se cvičilo formou her, ale tentokrát trochu jinak. Se zavřenýma očima jsem handicapovanou rukou poznávala různé povrchy. Bylo to poprvé, co jsem něco takového zkoušela. Šmirglový papír, latex, síťky, kamínky… obyčejné věci, které člověk běžně ani nevnímá, ale bylo to tak příjemné, až jsem se musela smát! Najednou má člověk radost z úplných maličkostí, protože si uvědomí, že tyhle maličkosti tvoří svět.

Následoval Redcord na nohy. Fyzioterapeutka mě zavěsila a já si v tu chvíli nemohla pomoct – připadala jsem si přesně jako prasátko, když se u nás doma kdysi zabíjelo a věšelo za nohy. Ano, je to trochu černý humor, ale jinak to popsat neumím. Cvičili jsme s různými pomůckami a ruka dostala zabrat, vždycky když je vyčerpaná, tak je ještě slabší, než obvykle.

Úplně nejvíc mě ten den bavily balanční desky. Postavíte se na prkno, které je položené na oválu, a vaším úkolem je zůstat ve vzduchu, aniž byste se opřeli nebo ztratili rovnováhu. Je to sakra náročné, ale zároveň neskutečně zábavné - připadala jsem si trochu jako na surfu. Desky posilují celé tělo, hlavně však střed.

Znáte biofeedback? Je to terapie, při které neovládáte hru rukama, ale mozkem. Na hlavě máte senzory a podle toho, jak se dokážete soustředit nebo uklidnit, se na obrazovce něco děje. Zní to jednoduše, ale umí to být fakt náročné. Soustředila jsem se tak moc, že jsem si po deseti minutách připadala, jako bych uběhla půlmaraton. Biofeedback jsem absolvovala už před deseti lety, tehdy mi nebyl úplně sympatický. Upřímně – ani teď z něj nejsem nadšená, protože je to fakt vyčerpávající. Zároveň ale vím, že přesně tohle je po mrtvici potřeba. Část mozku je poškozená a tohle je jedna z cest, jak vytvořit nová nervová spojení.

Jako každý den jsme si i dnes před obědem skočili na kafíčko – já, Adam a Arm. Tyhle chvíle mám strašně ráda. Vždycky se rozjede zajímavá debata a já mám pocit, že jsem mezi lidmi, kteří mě berou jako rovnocenného parťáka. Tenhle pocit je k nezaplacení. Lázně mi dávají tolik přijetí a pohody, že si občas říkám, jestli to není až podezřele krásný sen.

Ještě před obědem jsme natáčeli můj příběh na profi kameru. Nebyla jsem na to nijak připravená, ale říkala jsem si, že když je dobrá energie, slova si najdou cestu sama. Některé věci jsem možná neřekla, jiné jsem řekla jinak, než jsem plánovala, ale Adam je profík a uklidnil mě, že ve střižně se dají dělat zázraky. Tak jsem zvědavá, až po Klimkovicích bude kolovat můj příběh, jaké to bude!

Po obědě už mě čekaly jen samé příjemnosti. Zábal na ruku, vířivka, jodobromová koupel a další den ještě masáž zad a krku. Byla jsem už v několika lázních, ale až tady jsem si opravdu jsem si odpočinula. Znovu se mi potvrdilo, jak skvěle to v Klimkovicích funguje – dopoledne trénink mozku a těla, odpoledne relax.

Večer jsem vyrazila na přednášku o Ostravě, která mi vždy připadala zajímavá a impozantní. Mimochodem – dalším milým překvapením je, že většina těchhle aktivit je v rámci pobytu skoro zadarmo.

Cl terapie, poslední den a Klimkovická energie, která ve mě žije dodnes

Celý můj pobyt završila CI terapie. Pokud jsem někdy měla v úmyslu udělat klimkovicím reklamu, tak právě tady jsem ji udělala sama pro sebe - prodala jsem si to, všechno, ještě než vyšel jakýkoli výstup. Až tak přínosné to pro mě bylo. Přemýšlím, že se sem vrátím na konci roku nebo začátkem příštího. Není to levné, ale vím, že každá takhle investovaná koruna stojí za to.

CI terapie trvá celý měsíc. Na začátku si s fyzioterapeutkou sepíšete smlouvu, že budete používat zdravou ruku jen ve výjimečných případech – třeba když jdete na záchod. Jinak ji dáte do dlahy a celý den fungujete jen s tou handicapovanou. Pokud máte problém třeba s nohou, řeší se stejným způsobem noha. Obojí dohromady nejde. Každý den strávíte dvě a půl hodiny s fyzioterapeutkou - pro nás handicapované je to skoro jako výhra ve sportce! V Česku se málokdy děje, že by se fyzioterapii mohlo věnovat tolik času.

V rámci těch dvou a půl hodin přichází jako první na řadu uvolnění – vibrace, prokrvení, zahřátí ruky. Pak se stanoví konkrétní cíl. Třeba jeden pacient byl muzikant a potřeboval obě ruce. S ním pak trénovali přesně ty pohyby, které potřeboval ke hře, a za měsíc skutečně přišel zahrát.

Na začátku terapie je stanoven seznam třiceti činností, které má ruka zvládnout. Na těch, které nejdou, se pracuje nejvíc. Fyzioterapeutka mi dokonce nechala celý soupis – pokud by ho někdo chtěl, klidně mi napište! Všechno je nastavené formou hry, aby vás to bavilo, ale zároveň měřitelné a časované. Díky tomu vidíte, že se zlepšujete. U každého pacienta prý zde došlo k zlepšení. Není to všelék, ale velká pomoc k větší hybnosti, menší bolesti a lepšímu pocitu v těle.

Účinky z lázní podle studií vydrží až tři měsíce. Pokud však člověk pokračuje i doma, je velká šance, že se nové pohyby postupně zautomatizují. Nejela jsem tam s tím, že budu "zase zdravá jako před mrtvicí" - to po dvanácti letech fyzicky nejde. Já nepotřebuju zázrak, ale pravidelnou péči. Představte si auto s promáčklými dveřmi. Možná už nikdy nepojede jako nové, možná s ním nepojedete závodit. Ale když se o něj budete starat, servisovat ho a udržovat, bude jezdit dlouho a spolehlivě. Když ho necháte stát a nic s ním dělat nebudete, rozpadne se rychle. S lidským tělem – a s handicapovanou rukou – je to úplně stejné.

Klimkovice mi znovu připomněly jednu důležitou věc: že o tělo se nepečuje proto, aby bylo dokonalé, ale aby nám co nejdéle sloužilo. Neodjížděla jsem s pocitem "hotovo", ale s odhodláním pokračovat. A někdy je právě tohle ten největší výsledek.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení. Sledovat mě můžete na IG a FB, abyste věděli, co zrovna vyvádím.