ROLE V LÁZNÍCH. DARKOV (1/3)

I když Darkov trval jenom 5 týdnů, musím povídání o něm rozdělit opět na několik dílů. Z místa, kam se mně za žádnou cenu nechtělo, se vyklubalo nejhezčích pět týdnu ze všech lázní.

Hned, jak skočily Kladruby, zažádala jsem ještě o další pobyt ve stejném rehabiliťáku. Na rozhodnutí, kam mě pošlou, jsem čekala do léta, ale pořád byla velká naděje, že do Kladrub pojedu. Pak ale přišel dopis, ve kterém stálo, že Kladruby jsou obsazené a já místo toho nastoupím za čtrnáct dní do Lázní Darkov. "No to si dělají srandu, ne?! Lázně..." Pamatujete si, jak jsem po Teplicích nad Bečvou říkala, že mě nikdo do lázní nedostane, než mi bude nejmíň 60 let? Takže ani ne za půlroku jsem opět jela do lázní. Jaké bylo moje nadšení si asi dokážete představit. Ovšem jaké bylo moje nadšení, když jsem do Darkova přijela! Je to lázeňské město ve městě, což byla naprostá bomba, protože jsem mohla jít po procedurách na kino, do města, na zmrzlinu, do parku. A ještě si představte, že každý den bylo slunečno a vážně teplo jako prase. Skoro každý den v mém deníku začíná: "Opět vedro!" Výjimkou byl den, kdy jsem si napsala: "Opět ještě vecí vedro!"

Darkov je poblíž hranic s Polskem a lidi jsou tu úplně jiný, jiný než u nás na Vysočině. Všude okolo na vás dýchá atmosféra železáren, oceláren a uhelných dolů. Musel to být drsný život horníků. Celkově mají lidi v tomhle kraji úplně jinou náturu. Potkáte tu hodně Romů, děcek, co končí v pasťáku nebo mladý holky, který šlapou. V lázních je hodně arabů, kteří mají asi hodně peněz, protože jejich tatínci prý obchodují s ropou a možná i něco pašují. Když si vás vyhlídnou, jsou extrémně milí, všechno se točí jen okolo vás. Dávají vám dárky, který jsou docela hodnotný a po krátké době si vás chtějí odvézt do Arabských Emirátů. A když odmítnete, zažijete vydírání, hlavně psychický. To se mi stalo na vlastní kůži. Nechci odsuzovat všechny, ale s většinou to tak v lázních bylo.

S MARTINEM TO (NE)VYŠLO

Když se vrátím k prvnímu dni, tak mě posadili ke dvěma mlaďochům, což u mě lázně Darkov zase o něco stouply. Sylva a Martin, o trošku starší, ale pořád to byly mlaďoši. Oba tam už za pár dní končili, ale s Martinem jsme si stihli říct o sobě hodně. Mimochodem byl moc hezký, vysoký, hubený a bloňdák. To prostě chceš! Jenže gay, takže žádná další lázeňská lovestory. 😃 Mám na něj pár fajn vzpomínek. První, když sedíme u stolu, když jsme se seznámili. A samozřejmě se mi líbil, no. Druhou, když spolu sedíme na pivě a pak jsme šli na schody s nutelou a lehce opití jsme si to patlali na obličej, fotili a hrozná prča to byla. Puboši, fakt. Třetí, když jsme šli na procházku a hledali jsme kešky. V průběhu hledání kešek jsem se mu otevřela. O mých trablech v rodině, co mě trápí a netrápí, zkrátka vylila jsem si srdíčko. Překvapivě on se mi otevřel též. Tak nějak jsme si byli po tom blíž. O to víc mě mrzelo, když za pár dní odjížděl.

KAŽDÉ LÁZNĚ MAJÍ SVÉHO SELADONA

Hned první den, když mi ukazovali kde je jídelna, slyším známý hlas: "Ááá koho to tady nemáme?" A za mnou stojí pan Milota, z nedaleké vesnice. Kamarádím se s jeho synem Standou, kamioňákem, který neví, co bude zítra, že jo Staniku? 😃 Nejdřív jsem nebyla moc nadšená, když jsem ho viděla a dozvěděla se, že tady budeme trávit několik týdnů společně. On je totiž dosti výřečný. Ale nakonec právě on mě vytáhl mezi lidi, nebo spíš ženský kolektiv, takže jsem byla vlastně ráda, že jsme se v lázních potkali. Ať jsem šla na procházku, nebo do kavárny, či hospody téměř vždy tam byl pan Milota a jeho ženy, které bezustání skvěle bavil. To bych v životě nevěřila, jak po něm jely. Odjížděl dřív, tak ženský plakaly a pořád se o něm chtěly bavit. Když jsem odjížděla já, tak jediný to si pamatuji bylo, hlavně pozdravuj Petra. No, tak to vidíte. Ženský brečely nad Petrem a po mně ani pes neštěkl. 😃

... A SVÉHO BAVIČE

Někdy v polovině lázní nastoupil Jirka a seděl s námi u stolu. Jelikož Darkov jsou lázně hlavně pro operovaný kolena a všichni chodí o berlích, jenom pár pacošů má něco jiného, tak i on měl po operaci kolene. Byl to pán mezi čtyřiceti a padesáti lety. Připomínal mi taťku. Vždycky jsem se těšila na oběd s ním, protože co slovo, to perla. Třeba "Prodám metrák zlata...manželku." On to ještě uměl dobře prodat. Řekl vtip, a i když byl slabší, smál se na celý kolo, takže jsme se smáli taky. Sranda, viď.

POUČENÍ: Taky jsem zjistila, že lidi, které něco neustále bolí už několik let a pořád si stěžují jsou v lázních hrdinové. Téměř v každých lázní totiž platí: "Čím víc postižení, zranění, úrazů máš, tím víc stoupáš na žebříčku a si žádaný."