Výroční zpráva blogu
Dneska slavím osmé narozeniny a tím pádem je to už celý rok, co jsem si nadělila blog jako dárek. Jak to celé začalo? Proč zrovna blog? Jaká byla moje očekávání a jaká je realita? Co mi dělalo největší problém? Všechno vám prozradím v následujících řádcích.
Žila, byla jedna zrzavá usměvavá holka, která měla ve 20ti mrtvici... a i po sedmi letech měla problémy nejen s mluvením. Už měla vybudovanou hezkou slovní zásobu, ale skládání slov do vět a navazování vět do příběhů tak, aby se hezky poslouchaly i ostatním, byl docela problém. A tady začíná příběh holky s handicapem.
Dva měsíce před sedmými narozeninami mi přišlo na mysl, co kdybych si založila blog? Blog je skvělý nápad! Sepsala jsem si ty nejdůležitější body, proč bych se do psaní chtěla pustit.
Psát už docela umím.
Je to nový způsob logopedie.
Můžu se podělit o mou zkušenost a inspirovat lidi.
Když jsem byla ještě v lázních, jeden kamarád pacoš mi říkal, že si ode mě třeba jednou přečte knížku. Já jsem se mu potají vysmála, vždyť ani nenapíšu tři smysluplný věty. Ale po čase to byla výzva! (No, a víte jak to mám s těma výzvama...😀 )
Pár kamarádů občas říkalo ať sepíšu příběh mojí mrtvice, protože jim to přijde jako zajímavá story.
A tak jsem se rozhodla, že se do toho psaní pustím. Sepsala jsem si pár článků, abych věděla, jestli budu mít o čem psát i za půl roků, a měla. Teď zbývala ta nejtěžší část - musela jsem nápad o blogu představit a poslechnout jestli to má smysl od člověka, který mi vždycky upřímně řekne, co si o mém nápadu myslí - ségra Kristýna.
Kika s blogem k mému překvapení souhlasila (to je asi jeden z tisíce mých nápadů 😀) a navrhla mi, že článek po mně ještě pokaždé zkontrolujte, než ho vydám. Tedy bude dělat korekturku - to je ten, co opravuje články, tak aby se čtenářům dobře četly. Do teď si pamatuji její poznámku: "Uvědomuješ si, že je to závazek a pokud to má za něco stát, tak je potřeba udělat ještě hromadu práce?" Na to jsem nadšeně kývla a daly jsme se do toho.
Příběh o mrtvici jsem vykládala xkrát a xkrát ho budu ještě vyprávět, jenže sepsat ho byl úplně jiný level. Musela jsem si vzpomínky vybavit do nejpodrobnějších detailů a utřídit si je. Někdy trvalo několik dní, než jsem se vrátila k rozepsanému článku, protože emoce byly tentokrát silnější než já. Taky jsem si začala uvědomovat, do jak velký věci jsme se daly a kolik času mi to zabere.
Napsat si vše v bodech, to bylo hned. Ale napsat souvislý text pro mě bylo hrozně těžký. Ani nevím jak, ale vždy se mi podařilo článek dokončit a vydat. Z některých jsem byla nadšená a s některými jsem zas tak spokojená nebyla, ale vždycky jsme to společně s Kikou dokončily. A jak jsem se posouvala ve vyprávění, články přibývaly a přibývaly, až jsem došla sem. Ke svému 30. článku.
Za ten rok cítím, že píšu o trošku rychleji, ale stále dělám chyby. Spoustu chyb ve skladbě věty, pletu s/z nebo i/y, ale říkala jsem si, že jsem se trošku zlepšila. Pak jsem koukla na jeden starý článek ... a já se vám pořádně zlepšila! Protože jsem si řekla: "No to si děláš p*del." 😀 Postupem času jsem se naučila, že musím být dobře vyspaná a mít náladu psát. Problém je, že se nevydržím soustředit celý den, tedy to musím rozkouskovat i na víc dní. Potom dám článek na opravu Kristě, která mi v něm zase udělá paseku, potom udělám úpravy, zase Kika, společně, text k příspěvku na sociální sítě, Krista, já,... a nakonec článek vydám. Zkrátka je toho opravdu dost a většinou dělám vše na poslední chvíli.
Myslela jsem si, že blogy už nikdo nečte, ale zmýlila jsem se. K mému překvapení čteřáni přibývali, ale tím vznikal ještě větší závazek. Snažila jsem se psát pravidelně, dokonce jsem ze začátku přidávala každý týden jeden článek. Založila jsem FB stránku Holka s handicapem společně s webem. Zanedlouho byl i instagramový profil na kterém přidávám fotky, co zrovna dělám.
Po třech měsících mě oslovila Dáša Kubíková z Českého rozhlasu Vysočina a tím byla odstartována moje cesta médii. Později jsem byla na ČT 24 - Studio 6 a ve Snídani s Novou, za to vděčím Ivě z Čas je mozek, která mi rozhovory zprostředkovala. Nejen v televizi, ale také v časopisu Blesk pro ženy, Překvapení a nebo v Novinkách.cz jste si o mně mohli přečíst. Před každým vystoupením jsem se bála jako čert. Být to jenom mně tak tam nejdu, ale odmítněte bejt slavná. 😀
Nepíšu blog jenom pro lidi po mrtvici, ale pro všechny, kteří mají těžkou chvíli v životě. A já chci ukázat, že i když se zdá něco nemožný, cesta se vždycky najde. Mám radost, že mám takovýhle zápisník svých vzpomínek. Co bude s blogem dál a o čem budu psát, když příběh mojí mrtvice už znáte? Vytvořila jsem blog, kde chci sdílet nejen jak jsem mrtvici dostala, ale i o vše, co následovalo po ní. Najdu hromady článků na internetu, jak se člověku stane nějaký úraz, ale co s ním je dál... Handicapovaní lidé jsou trošku jako mimozemšťani. Já si tak často připadám, protože moc lidí s handicapem sama neznám (nepočítám lázně), natož takových, kteří mají stejný handicap jako já. Tak mi přijde fajn ukazovat s čím se peru, co musím dělat jinak, a co dokážu.
Chtěla bych Kristýně poděkovat za každou minutu, za každý rozčílení a společné chvíle strávené nad blogem. Díky, že vidíš Elu! Dále bych chtěla poděkovat Ivě z Čas je mozek, která mi dala možnost se ještě víc zviditelnit. Pak je tu celá řada lidí, moje rodina, kamarádi a vy, všichni čtenáři, neboť i vy jste součástí mého příběhu, za to velké díky!
❤️
A na závěr bych ráda už jen připomněla, že důležitý je - Nejdůležitější je neposrat se předem, protože...
"Už od dětství věřím, že být kýmkoliv a dokázat cokoliv si jen usmyslím...snad nejdůležitější je `neposrat se předem` Necenzuruj si své sny jen proto, že jsou obtížně dosažitelné. Překážky řeš, až přijdou a nestresuj se dopředu....urči si na své cestě dílčí milníky a menší cíle.....buď spokojená s dostatečným výsledkem, je normální, že spousta věcí nedopadně podle tvým představ. Netrap se tím a posuň se dál...Neexistuje žádná omezení pravidla, jež by se nedala přiohnout, bude-li to potřeba, stačí sledovat svůj cíl a vytrvale obrušovat přebytečné hrany a zkoušet to zleva i zprava. Ledy se vždycky nakonec pohnout a cesta se najde...." (Petr)