Po každé bouři přijde duha / Míša
"Ahoj! Jsem Míša a mrtvici jsem měla v 25 letech, tedy před čtyřmi lety. I když jsem teď dospělá a zodpovědná se vším všudy, mám stále ráda zábavu a umím se zasmát i sama sobě. Nebrat se příliš vážně je pro mě strašně důležité - zejména s ohledem na mé postižení. Jsem cílevědomá, mám se ráda a vím, že to nikdy nevzdám."
Popiš den, kdy se ti přihodila mrtvice.
Stalo se to na Slovensku. Když se mi přihodila mrtvice, bylo zrovna poledne, venku byl nízký tlak a já jsem se rozhodla jít do sprchy.
Svlékla jsem se a jakmile jsem pustila horkou vodu, najednou mi přestala fungovat celá pravá ruka od ramene až po konečky prstů. O pár vteřin později mi začal padat koutek a já jsem najednou nemohla mluvit. Když jsem něco chtěla říct, tak mi nešlo rozumět. Pamatuju si ten moment jakoby to bylo včera - tak moc jsem se bála!
Když si toho známí všimli, zavolali sanitku, ale ta nepřijela. Dodnes nevím na čí straně byla chyba, ale když se pomoc neukázala, přestali jsme na ni spoléhat. Pak už si pamatuju jen to, že na mě někdo hodil župan, ještě jsem mohla chodit a s pomocí někoho jsem se dopravila k autu.
Na začátku jsem ještě vnímala, ale potom se mi zalil mozek krví a od té doby si nevybavuju vůbec nic.
V kómatu jsem byla asi týden. Operovali mi hlavu, protože jsem v ní měla otok. Museli mi odstranit lebeční kost, aby ustoupil. Jsem tak vděčná, že jsem přežila ❤️🩹.
Po prvních operacích mě převezli do Brna na JIP, kde jsem se začala postupně probouzet a rozpomínat. Měla jsem přivázanou levou ruku o bočnici, oholenou hlavu a vůbec jsem nechápala co se děje. Nedokázala jsem mluvit, chodit - vlastně jsem neuměla vůbec nic. Mamka mi pak říkala, že jsem vypadala jako malý kluk.
Lebeční kost mi zase vrátili, ale s ní jsem si ze sálu odnesla ještě epileptický záchvat. Bylo to náročné a zdlouhavé. Po pobytu na JIPce jsem musela do Znojma na neurologii a potom na rehabilitačním oddělení.
A tak začala má nová cesta životem.❤
Víš, co způsobilo mrtvici? Pokud ano, napiš prosím, co bylo příčinou.
Když se mi to stalo, byla jsem pod vlivem omamných látek. Nevím, jestli by k tomu bývalo došlo tak či tak, ale moje domněnka je taková, že drogy tomu přispěly. Samozřejmě taky stres, nedostatek spánku a celkově nezdravý životní styl.
Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?
Hned po prodělání mrtvice jsem byla 2× v ústavu pro cévní mozkové příhody v Chotěboři. Tam mě dostali na nohy, naučila jsem se plavat a trošku i mluvit. Přiznám se, že jsem ze začátku byla trochu plachá.
Možná kdybych na sobě pracovala víc, byla bych dnes mnohem dál. Ale čas nevrátím – a upřímně, jsem spokojená i tam, kde jsem teď.
Máš následky po mrtvici? Jaké? Jak s nimi ne/pracuješ?
Pravou půlku těla mám v důsledku mrtvice ochrnutou. Bez hůlky se nikam nedostanu (a když ano, tak jen doma, kde se v uzpůsobeném prostředí můžu různě zachytit), chodím s ortézou a ruku sice cítím, ale nic moc s ní nedovedu.
Na procházku musí vždy jít někdo se mnou, protože já se bojím. Takže jsem vlastně odkázaná na druhou osobu.
Mám afázii, která se teď mírní, ale byly doby, a není tomu tak dávno, kdy jsem si neobjednala ani kávu, protože jsem to celé domotala. Ještě dnes se mi pletou barvy, zájmena, číslovky... Je to se mnou občas sranda. 😀
Jednou ročně jezdím do lázní na 2-3 měsíce. Taky pravidelně chodívám na botox, po kterém následují rehabilitace na 2-3 týdny v nemocnici. K tomu mám samozřejmě domácí cvičení a využívám Vojtovu metodu, což je speciální rehabilitační metoda.
Pomohla ti nejvíc rodina a kamarádi? Našla jsi v sobě novou sílu, nebo ses spíš ztrácela? Došla jsi ke smíření, nebo jsi byla naštvaná na život?
Rodina pro mě vždy byla a bude nejdůležitější hodnotou v životě. Jsem vděčná, že ji mám po svém boku – i přesto, že to se mnou v určitých obdobích neměli moji blízcí vůbec snadné.
A kamarádi? Nevím... Je pravda, že mám pár přátel, co se mi vrátili, a poznala jsem hodně nových v nemocnici a v lázních. Ale když se mi to stalo, tak ti, se kterými jsem kamarádila tehdy, moc nevěděli jak jsem na tom a proto se ode mě distancovali. Ale vlastně je to v pořádku. Já si myslím, že jsem potřebovala být chvíli sama.
Naopak jsem v této době poznala Boha - a bylo to nejlepší objevení v mém životě.
Jakmile jsem lépe poznala sama sebe, přišel do mého života partner, kteří mě má rád takovou jaká jsem - i s tím postižením.
Nikdy jsem se nelitovala, prostě to tak je. Nevěřím na "co by kdyby" - každý máme svůj jedinečný život a je jen na nás, za jaký konec ho uchopíme.
Jak vypadá tvůj život po mrtvici?
Pořád ještě hodně času věnuju cvičení, logopedii a procházkám – a občas se vydám i na nějaký menší výlet. Ráda trávím čas i sama. Když jsem začínala s léčbou, nikoho blízkého jsem kolem sebe neměla, a tak jsem si na samotu zvykla. Dnes ji občas dokonce i vyhledávám, protože mi dělá dobře.
Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?
Mám to štěstí, že se ke mě lidé chovají hezky. Ať už jde o sestřičky, terapeuty, logopedky nebo doktory - všichni jsou tu pro mě. Já si myslím, že jak se chovám já, tak přesně tak se ke mě chovají i ostatní. Moje rodina se ke mě chová, jako bych byla zdravá. Nelitují mě.🙏
Když jsem v nemocnici nebo v lázních a někdo, kdo mě ještě nezná, mi chtěl hned pomáhat i tam, kde to vůbec není potřeba. Protože si asi myslí, že tím mi pomůže, tak slušně odpovím, že není nutné pomáhát a že já si kdyžtak umím říct o pomoc. Někdo to potřebuje slyšet vícekrát, ale já vím, že to lidi nemyslí zle.
Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.
Kdybych mohla lidem vzkázat jednu větu, bylo by to: milujte se takoví, jací jste, a nenechte ostatní, aby s vámi manipulovali. ❤️
A ještě bych chtěla vzkázat: Já jsem si nikdy nemyslela, že se to může stát právě mě a ejhle. Ano, může se to stát právě vám.