Myslíš, že Erasmus+ není pro nás? Tři mozky po úrazu ti ukážou opak.
Erasmus+ pro lidi s handicapem? Jo, opravdu existuje! Díky tomu jsem mohla na týden vyrazit do Portugalska spolu s dalšími mladými lidmi, kteří si taky prošli poškozením mozku. Projekt vznikl díky Iniciativě poškození mozku a nebylo to jen o cestování, ale hlavně o sdílení, učení se, posilování sebevědomí a samostatnosti.
Byl to týden, kdy jsme si znovu dokázali, že i s handicapem se dá žít aktivně. A třeba i v úplně jiné zemi.
Jak jsem se k tomu vůbec dostala? Jana, hlavní organizátorka, mi jednou zavolala, jestli nechci letět do Portugalska. Později se zmínila, že jsem jí vyskočila na FB. "Já věděla, že ten můj profil k něčemu je!" pomyslela jsem si. Chvilku mi to trvalo rozhodnout se (především kvůli práci - ne, že bych neměla dovolenou, ale přišlo mi, že by to prostě mohlo být až až), ale nakonec jsem jela. Zpětně to vidím jako to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat.
Ve středu 4. června, tedy v den odlletu, jsem vstávala ve čtyři ráno – aniž bych tušila, že úplně stejně budu muset vstávat i poslední den. Sice jsme cestovali letadlem jen do Portugalska, ale na ubytování v Braze jsme dojeli okolo 18:00 - po celém dni cestování.
Na letišti se sešla skvělá parta, Jana, hlavní organizátorka. Táta Jenda a syn Honza (25 let), máma Sylva a syn Lukáš (22 let) a já - Holka s handicapem. My tři nejmladší jsme měli poškození mozku, akorát každý trošku jiným způsobem. V mém případě šlo o mozkovou mrtvici, jak už víte. Honzík jednou řídil auto když bylo nasněženo a on zadním kolem najel do příkopu, auto nabralo smyk a narazilo do kamionu. Poranění zasáhlo mozek, některé funkce nejsou obnoveny. Honza nevidí na jedno oko a na druhé vidí jen slabě. Lukáš, který byl přijat na medicínu, musel nakonec sám podstoupit několik operací poté, co ho nějaký grázl ztloukl a shodil na patník, což mu způsobilo krvácení do mozku. Na medicínu pak Luki už nenastoupil. S tím násilníkem se sice soudil, ale protože byl kluk v době napadení nezletilý, vyvázl s podmínkou. "Takže když vám není osmnáct, můžete zničit člověku život a nic se vám nestane. To je prostě šílený…", pomyslela jsem si, když jsem jeho příběh slyšela. Honza i Lukáš jsou strašně šikovní a je vidět, že se každý den posouvají, i když to třeba oni sami někdy nevidí.
Další den jsme jeli objevovat Bragu, tedy výlet do města, ovšem pan řidič byl asi na drogách. Měli jsme, co dělat, abychom necestovali po autobusu. Navíc jel jako šílenec a do zatáček, kam nebylo vidět - zkrátka jel "plnou polní". Byli jsme nakonec rádi, že jsme vystoupili živí. 😀
Na Braze je skvělé to, že kamkoliv se vydáte – ať už zabočíte do jakékoliv ulice nebo zabočíte za jakýkoliv roh – všude je kostel. Takže z prvotního "wau, kostel, hustý!" se během dne stává spíš "další kostel… vážně?" 😃 Ale není divu. Braga je totiž jedním z nejstarších katolických měst na světě. Město je čisté, klidné, a jeho duchovní atmosféra na vás dýchá doslova ze všech stran.
Narazili jsme i na krásně vyzdobené ulice – a nebyla to náhoda, jak jsme později zjistili. V červnu se v Braze koná Festa de São João, tradiční červnové svátky na počest sv. Jana Křtitele, které jsou jednou z největších slavností ve městě. Barevné girlandy, lampiony, květiny i obrazy světce zdobí celé centrum. Lidé slaví v ulicích, hraje hudba, večer se rozsvěcují světla a město doslova ožívá - což jsme bohužel nezažili, protože jsme bydleli dál od města. Braga má díky téhle slavnosti jedinečnou atmosféru: duchovní, radostnou a velmi lidskou.
Co miluji na Portugalsku je jejich výborné espresso! Ať si ho dáte v kavárně, nebo v náhodném pajzlu, vždycky je výborné - stejně jako jejich tradiční zákusek Pastel de nata. Tenhle koláček je tak moc dobrý, že jsem si jich dávala hned několik denně. 😀
Každý večer jsme si sdíleli zhodnocení dne: rekapitulovali jsme co se dělo a podobně. Někteří z nás mají porušenou krátkodobou paměť, takže si nepamatovali, co dělali ráno. Když jsme spolu vzpomínali, ukazovali si různý fotky a trénovali každý den, přišlo mi, že i v jejich paměti vidím malinká zlepšení. :) Pamatuju si, jak se jednou scházíme před hodnocením, a Sylva říká Lukášovi: "už si zpátky s toho záchoda?" Načež Luky jenom nechápavě řekne "no né asi" ! 😀…Takovou srandu jsme tam měli každý den.
Další den jsme se vydali na vrchol Bom Jesus, kam vede víc než 570 schodů. Někteří z nás tam vyjeli historickou lanovkou, která je poháněná vodou. My ostatní jsme si to vyšlápli pešky. Nahoru se jde po křížové cestě, kde po pár schodech najdete kapličku se sochami zobrazujícími poslední události před ukřižováním Ježíše Krista. Když jsme vylezli nahoru, čekal nás krásný výhled na celou Bragu. Dolů jsme se všichni svezli lanovkou a ještě než přijel autobus, zpívali jsme Káju Gotta. Myslím, že to byl zážitek především pro ostatní.
V jiný den jsme se s Jendou (tátou od Honzy) oddělili od skupiny a během dvou hodin jsme prošli krásné uličky Bragy křížem krážem. Nejenže jsme procházeli vyzdobenými ulicemi, které se chystali na Festa de São João, ale také jsme si povídali - pro mě to byl důležitý, silný a hluboký rozhovor. Povídali jsme si o Honzíkovi a částečně i o mně. Jsem moc vděčná, že se mi Jenda otevřel. Vyprávět takové příběhy není snadné. A pokud chcete, aby vás druhý opravdu pochopil, nestačí deset minut. Uvědomila jsem si při tom, že i když máme každý jiný typ poškození mozku, naděje zůstává pro nás všechny, i když je občas potřeba ji hledat.
V neděli jsme vyjeli k oceánu, který byl ideální pro surfaře - obrovské vlny, hodně foukalo, (až to nebylo příjemný), sluníčko pálilo fest. I když jsem se namazala krémem s SPF 50, stejně jsem večer přišla na některých místech červená. Taky nesmím zapomenout zmínit, že ženská posádka šla do vody, což v oceánu ocenuji. Vzpomněla jsem si na "ocíku, co je všechno, co umíš?" - na hlášku z Portugalska z doby, když jsem tam byla s holkama před pár lety. Vlny byly hodně silné, takže se v nich moc nedalo plavat, ale byla to legrace.
V pondělí jsme navštívili kliniku Brain Treatment Center, kde se věnují speciální metodě stimulace mozku zvané MeRT – tedy personalizované magnetické terapii na základě mozkových vln. Než se ale samotná léčba může zahájit, čeká každého přísná příprava: minimálně šest měsíců musí být člověk na speciální stravě. Žádný cukr, žádné polotovary, jen domácí a poctivě připravené jídlo, ideálně z bio surovin. K tomu se přidává spousta dalších pravidel, která je potřeba dodržet. Až po těchto šesti měsících vůbec může začít samotná léčba, která trvá zhruba jeden až tři měsíce. Jen základní měsíc stojí okolo 200 000 Kč, a to bez ubytování, stravy a dalších nákladů. Je to určitě fascinující přístup a některým lidem může výrazně pomoct, ale není to zázrak na počkání. Potřebujete k tomu - krom spousty peněz - taky obrovské odhodlání, disciplínu a hlavně opravdovou vůli a vytrvalost. Kdyby to přišlo pár let po příhodě, třeba bych to zvážila, ale teď na to moje mentální kapacita nestačí. 😃
Odpoledne jsme zalezli dovnitř, protože bylo úplně nesnesitelné horko. Večer jsme šli do bazenu na ubytování zahrát si vodní polo. Bylo nás 5 lidí, takže jsme si Lukáše v týmech střídali. Pak jsme ale zjistili, že kde je Lukáš, ten tým vyhrává. Hrál, jakoby to byl poslední zápas, který musí vyhrát. Takže když jsme se ptali, kterem tým vyhrál, tak Lukáš odpověděl "no přece já!"
Předposlední den jsme jeli do Potra, protože jsme chtěli být blíž letišti - ledalto nám odlétalo další den v 7 hodin ráno. Zároveň je Porto dalším městem k prozkoumání. Potro je úžasné, viděli jsme malované fasády oblasti Ribeira v Portu, projeli jsme se lodí pod 6 mosty. Ten nejznámější ikonický most se jmenuje Dom Luís I. Dokonce jsme stihli být i na majáku. Chtěli jsme si dát společnou večeři v restauraci a ochutnat místní jídlo, ale protože jsme nestíhali, tak jsme místo slavností večeře nakonec večeřeli na nádraží. 😀
Poslední den jsme všichni vstávali ve čtyři ráno – stejně jako já první den. A pak vzhůru na letiště. Netuším proč, ale bylo tam obrovské množství lidí, jako by mělo celé Porto v plánu letět někam pryč. "Možná nějaký svátek?", napadlo mě. Každopádně kontrolou jsme prošli jakoby nic. Ještě jsem chtěla stihnout koupit Tomovi, mému příteli, aspoň nějaké pivo jako takovou malou pozornost. Rozdělili jsme se, já běžela do obchodu a oni za mnou měli dorazit ke gatu. Jenže když jsem dorazila, paní u výstupu mi oznámila, že už odjíždí poslední autobus k letadlu. Říkala jsem si, že ostatní asi už nastoupili. Nastoupila jsem tedy taky, letadlo se zavřelo… a oni nikde. Zmeškali letadlo o pět minut. Letušky je už nepustily, protože autobus k letadlu odjel jen pár minut předtím. A tak vlastní roztržitostí přišli o let a museli si koupit nové letenky. Já letěla sama. Rozloučení s Portem mělo fakt nečekaný konec.
Ten týden mi dal jedinečnou zkušenost, kterou ani nelze popsat. Kluky čeká ještě dlouhá a těžká cesta, ale věřím, že se na ní budou dál statečně posouvat. Co ale vím jistě je, že bude potřeba nejen rodiny, která už teď funguje na 200%, ale i kamarádů, přátel, známých… Až se ve vašem okolí někdo ocitne v podobné situaci, zkuste se k němu chovat úplně normálně. Dělejte si legraci, nelitujte ho. Já bych dnes nebyla tam, kde jsem, kdyby mě kamarádi nebrali s sebou. Na výlety, na tábory, fesťáky,.... Tahali mě ven, i když jsem zrovna nemohla dělat všechno. A respektovali, že moje tělo není jako dřív – ale věděli, že já jsem pořád já. A o tom to je. Brát lidi takové, jací jsou, a nevypouštět je ze života jen proto, že jim něco nejde. Navíc - ono to půjde, jen to bude trvat delší dobu. 🙂