Divadlo jedné hrdinky: Malej mazec života / Bibi

Ahoj! Jsem Bibi a mrtvici jsem měla před osmi lety, když mi bylo 42. Bydlím na samotě u lesa s pejskem Pípou. Hraju divadlo pro děti, které se jmenuje - jak název napovídá - Malej mazec. Jsem veselá a jedinečná. Možná mimozemšťan, určitě víla. Miluju život, přírodu, Jizerky, ostrov Cres a svoji holčičku Johanku, které je už 22 let.

Popiš den, kdy se ti přihodila mrtvice.

Nemohla jsem zvednout košili ze země. Pokoušela jsem se o to snad desetkrát, ale vždy mi vypadla z ruky. Chtěla jsem to říct příteli, ale vycházely ze mě jen nesrozumitelné zvuky. Neměla jsem ponětí, co mi je. Sanitka přijela do půl hodiny, do nemocnice jsme jeli asi hodinu. To, že mám mrtvici, jsem se dozvěděla v sanitce.

Víš, co způsobilo mrtvici? Pokud ano, napiš prosím, co bylo příčinou.

Šla jsem poutní cestu z Prahy do Českých Budějovic. Bylo velké horko, což - jak mi později doktoři vysvětlili - v kombinaci s fyzickou námahou mohlo způsobit zhoustnutí krve i přes to, že jsem pila mnoho vody. Kvůli tomu se mi vytvořila krevní sraženina, která proklouzla malou dírkou v srdci a dostala se až do mozku.

Jakou následnou léčbu jsi prošla v prvním roce od mrtvice a co bys udělala jinak?

Poté jsem podstoupila operaci srdce. Zpětně bych mnoho věcí ráda udělala jinak - třeba bych se tolik nepřepínala a nestresovala.

Máš následky po mrtvici? Jaké? Jak s nimi ne/pracuješ?

Moje následky po mrtvici jsou naštěstí už nepatrné. Vím, že je to ale z velké části díky včasné pomoci: sanitku mi přivolali cca 15 minut od prvních příznaků. Ta přijela do půl hodiny (byla jsem mimo civilizaci) a do nemocnice jsme jeli tak hodinu. Možná, že kdybych se do nemocnice dostala ještě dřív, vyhla bych se i těm obrovským závratím, které jsem rok po mrtvici mívala. Vůbec jsem tehdy nemohla pracovat.

Byli ti největší pomocí rodina a kamarádi? Nebo někdo další?

Mnoho lidí se po mrtvici hodně opírá o své okolí, ale pro mě to tak nebylo. Sílu jsem našla pouze uvnitř sebe, k pomoci jsem se taky dostala sama. Velkou silou a motivaci vše zvládnout, abych mohla opět fungovat, byla moje malá Johanka, kterou jsem přes své obtíže nemohla vést a podporovat, jak bylo třeba.

Jak vypadá tvůj život po mrtvici?

Žiju jinak, mám jiné hodnoty, jiné přátele, dokonce jinou rodinu. Myslím, že největší hodnota, kterou jsem tímto zážitkem získala, je hodnota sama sebe. Dřív jsem plnila představy druhých, kterým jsem musela "hrát" hodnou dceru, poslušnou ženu, vždy po ruce kamarádku, dokonalou pracovnici. Nevím, proč jsem si myslela, že se toto musím, možná syndrom hodné holky…ve skutečnosti mě to dusilo a deptalo. Zjistila jsem ale, že vážit si sama sebe je to nejvíc, co můžu mít. Mít se ráda, umět říct ne, vnímat své tělo a potřeby navzdory očekávání okolí.

Setkáváš se s nějakým chováním vůči svému handicapu, ať už pozitivním nebo negativním, na které bys chtěla poukázat?

Dlouho jsem o svojí mrtvici neuměla mluvit. Styděla jsem se za to. Často totiž jde o věci, které jsou pro ostatní těžko pochopitelné - například si nemůžu stoupnout na podlahu, která se hýbe. Lodě, opičí dráhy, lanové mosty. Abych se udržela v bezpečí, nesmím se rozčilovat a musím být vyspalá. Každé vybočení může rozhodit můj nervový systém, takže se hned motám. Někdy si lidi dokonce myslí, že jsem blázen, nebo divná…

Myšlenka v jedné větě, kterou bys chtěla všem vzkázat.

Nerozčilujte se, nestresujte se, nepřepínejte své síly. Život je jen váš, žijte ho pro sebe a podle sebe tak, ať je vám dobře a hezky.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení. Sledovat mě můžete na instagramu a facebooku, abyste věděli, co zrovna vyvádím.