KLADUBSKÝ LOVESTORY & PAŘBY 2

17.11.2020

Jelikož Kladruby hodnotím ohledně péče a rehabilitování velmi dobře, tak další návštěva byla jistá. Píše se leden 2015 a já odjíždím - ať žijí nový rozhejbávací techniky! Tentokrát, ruko, budeš o 150%, ne, o 300% lepší! Konečně si třeba zapnu bundu, aniž bych to dělala několik minut. Nebudu muset nosit nazouvací pantofle, který se mi fakt nelíbí, protože ty, ruko, zvládneš zavázat tkaničky. A nebudu chodit jako ve 4 hodiny ráno, když jdete z párty, ale už jako v 1 hodinu. A poslední úkol, moc důležitý: budu krásnější v obličeji. Musím zabrat ve cvičení svalů, abych se mohla líbit, páč pravá půlka je ještě hodně pokleslá a vůbec to nevypadá hezky.

Když jsem přijela podruhé do Kladrub, spřátelila jsem se s nejvíc lidma za celou éru lázní. Aby jsem vám v tom neudělala moc velký guláš, představím pár přátel a v krátkosti jejich příběhy.

Lidé v Kladrubech ♿️

Honza (34 let) - aneb indián. Tak jsem mu začala říkat, protože měl po mrvici nejvíc zasažený obličej. Úplně spadlou půlku tváře, ještě víc než já.

Olí (35 let) - zkušená paraglajdistka, která lítala i ve Francii v Provence. Jednou, když lítala doma, nevychytala to a přistála přímo na špice stromu. Museli přijet hasiči, aby jí z toho stromu dostali. Chodí o hůlkách a učí se ovládat zase znova dolní polovinu těla. Olí je zlepšovačka nálady, pořád se směje a je s ní velká sranda.

Martin (38 let) - je po mrtvici a má podobný postižený jako já, akorát nezapomněl mluvit a psát. Je to velkej srandista, připomínal mi taťku - co slovo, to perla.

Verča (22 let) - spolubydlící, která je na vozíku od útlého věku, ale dělá obrovské pokroky. Pro šerpu na maturitním plese došla o hůlkách. Nikdo to nečekal, byl to zkrátka velký doják.

Jitka (28 let) - dostala mrtvici po porodu a je na tom ještě hůř než já. Jezdí na vozíčku a ruka jí vůbec nefunguje.

Kuba (23 let) - nehoda v továrně, několik týdnů byl v umělém spánku, což samozřejmě ovlivňuje mozek. Je na vozíčku, občas zkouší chodit a mluvit.

Lukáš (27 let) - šel přes most, opřel se a zábradlí se s ním utrhlo. Kdyby alespoň dělal nějaké vylomeniny, ale jemu se stala "jen" dost blbá náhoda.

Aleš (31 let) - Vyboural se na motorce a zůstal skoro kvadruplegik, jednou rukou pohybuje. A přiznám se, byla to moje platonická láska.

Petr (31 let) - australský kluk, který si svůj handicap přivezl jak jinak než z Austrálie. Skákal z útesu a v jedné sekundě se z něho stal kvadruplegik. Je to skvělej kluk, který mi toho hodně předal, o což bych se s vámi chtěla podělit v příštím článku.

... a to nejsou všichni - Myron, Dan, Irča, Karlos, Adam a spousta dalších lidí, kamarádů, se kterými nás nešťastné nehody svedly dohromady.

S těmihle lidmi jsem zažila kupu srandy. Věc se má tak, když si děláte srandu z postiženého a sám jste postižený, dostává to úplně jiný level, než když si z vás dělá srandu člověk zdravý. Měli jsme štěstí, že jsme byli všichni na podobné vlně a uměli jsme si ze sebe všichni udělat srandu. Pro člověka zvenčí by to byl hodně černý humor.

Kladruby 2

Hned jak jsem přijela, dostala jsem pokoj, sice třílůžkový, ale s Verčou, který bylo 22 let. A jak to začalo, tak i pokračovalo - spousta mladých lidí. Sice už jsem si zvykla na straší lidi 65+ a oni si snad zvykli i na mě, ale čím jsem od příhody dál, tím mladší lidi potkávám. Hmm, zajímavý. Spousty mladých lidí, co jsou po nehodě - jupíííí! 

Tentokrát vám dám počíst útržky z mého deníku. 📕

Třetí den pobytu "vsufka: na jídlo jsem 3.směna, a jednomu klukovi (Kuba) se asi líbím, je fajn, ale není to vzájemný. Bavili jsem se sami a pak si přisedli Tomáš (balí všechny), pán nevim jak se jmenuje (hrozně namachovanej) a Pert (fajn klučina :)) Hráli jsme Krávy...docela fajn to bylo." Jestli jsme hráli nějakou hru krávy nebo karty už si teda ale nepamatuju.

23.1. je den kdy jsem přeplavala malý bazén (cca. 10 m) BEZ žížaly. Aneb plavecká kariéra může začít. 🏊🏻‍♀️ Totiž po příhodě mi nešlo plavat. Ono s jednou rukou a jednou nohou to jde docela špatně, kor když máte zdravou jenom jednu půlku těla. Poté, co jsem přeplavala malý bazén bez žížaly, přihlásila jsem se na zdravotní plavání v plaveckém bazénu. Koupila jsem si brýle a čepici. Čepici nasadit bylo pro mě s jednou rukou horší, než přeplavat bazén bez žížaly. Vždycky jsem to zkoušela 10 minut sama, pak jsem musela potlačit svoji hrdost a někoho poprosit o pomoc.

Scházeli jsme se po cvičení v jediný hospodě, U Piškota se to jmenovalo kdyby jste náhodou zapomněli. Jeden večer přišlo na téma chrápání. Přeháněli jsme se, kdo měl horšího spolubydlícího. Myron to zabil měl spolubydlícího, který v noci kokrhal. 

Jedna z procedůr byla společný cvičení v bazénu, kde se sešla skvělá parta lidí a ještě lepší předcvičovatelka Iva. Jelikož na pár dní onemocněla, jaká byla radost, když konečně přišla. Jeden pacient jí složil básničku a společně jsme ji zarecitovali. 

Básnička 🗣: Ahoj Ivo, to jsme rádi, že jsi zase mezi námi. Budem cvičit podle tebe, i když občas budem vedle. Chyběl nám tvůj úsměv, sranda, budem zase dobrá parta.

"3.2.2015 ... Před obědem jsme šli ven - Petr zapadl v kamení a Olí se počůrala. :D jinak byl krásný den."

Tři dny jsem si nezapisovala, a mám tam poznámku, že si moc nevzpomínám. Tudíž i krátkodobá paměť byla asi poškozena, haha. Ale trénovali jsme paměť na logopedii. Třeba, co jsem měla za jídlo dny předtím apod. A jídlo mám moc ráda, tudíž tenhle trénink mi docela šel. V té době jsem měla o skoro 10 kg na víc, než jsem vážila před mrtvicí.

Každou chvíli po cvičení jsme šli hrát společenské hry - krávy/karty, totem, prší a často jsme hráli fotbálek. Když jsem hrála s Martinem, který měl taky jednu ruku mrtvou, občas se stávalo, že mi jeho ruka přistála na zadku. Spoluhráčům to bylo divný, proč nic neříkám. No to já bych mu i řekla a sprdla ho, jenže on tu ruku moc necítil a zatím ji ještě neovládal. Sice to nedělal schválně, ale známe chlapy. Jednou jsme hráli kulečník, já jsem to hrála poprvé a zřejmě naposled. Martin, totiž prohlásil ke konci: "Ty to držíš, jako prase kost." Každý měl nějaké postižení a dívat se na nás bylo dost vtipný, ale když nezazářím ani mezi postiženejma, to už je fakt špatný. 

"27.1. - ...a SNĚŽÍ!!!"

"31.1. - Je sobota a jedu domů! HURRRÁ! Přijel pro mě taťka a jak je tradicí -> dali jsme si kafe na benzínce. Doma jsem se přivitala s babičkou, dědou, s Maruškou (velkou i malou), mamcou a Fandou, který jsme byla na oběd. Pak jsem šla cvičit a pak připrava na ples se všemi, moc mili to bylo. A začal ples. 💃🏼🕺🏼Jako před tančení byla "valst" [myslím valčík, pro ty, co na to nepřišli] - opravdu náheda! Letos nepšilo moc lidí (do příště něco změnit, vymyslet...) Pomáhala jsem v šatně. Pak odešli lidi a mi jsme začali uklízet -> ohaduji (1,5h) -> uklidili jsme to. Bavila jsem se se Syky, prý mu příde, že se víc směju :D A afterparty nic moc nebyla ->všichni šli domů a jsme šli taky domu (5:00). A byl konec..."

Byla to jenom propustka na víkend, takže v neděli zpátky do Kladrub, juchuu.

"4.2. Už druhý den nedělá babička po ránu bordel (konečně!)" ...moje nová spolubydlící byla někdy po ránu tak trochu na ránu.

Jeden víkend přijela mamka a vzaly jsme Verču do Vlašimy na holčičí výlet. Prvně jsme se najedly, že jo a pak jsme šly do zámeckého parku, kde je tuze krásně. Park je tak velký, že s naším postižením by to trvalo celý den, než bychom to projely. Verča je na vozíčku a je fakt drobounká, ale tlačit vozíček není žádná legrace. Ještě, že Verča potřebovala jenom do kopce a to pomáhala mamka. Pak tedy nechápu mou poznámku "na večer jsem byla hodně unavená."

"9.2. - ....já jsem šla spát v 10:00, a Verča 11:15 (byla s Karolem)" Tak si to pročítám a zjišťuji, že jsem byla trošku jako Kelišová. 😃

"11.2. - .....a měra se loučila Verča - nejdřív u Pištoka a pak na Fraňták. [Fraňták je místní kapela a vždycky ve středu hrála, taková zábavovka] Bylo to super! Poznala jsem Alešova spolubydlícího - IVAN. Hodně jsme tancovali. Popili jsem. Rober byl dost (má syna, kterýmu se líbí zrzavý holky :) Alešem je to složitý, achjo ty kluci..."

"14.2. - Ráno jsem byla cvičit (cvineční bazén - už uplavu třičtrek plave. bazénu bez žižali.) Pak jsem chtěla vytáhnout Aleše ven - ale on měl jiný plány. Tak jsem šla sama..."

Večer jsme jeli s Honzou indiánem do Vlašimi, přijeli jeho kamarádi. Byli to moc milí kamarádi a stejně vtipný jako ty moji.

"15.2. - Přijeli naši - tatka, Maruška a Kika (je super, že přijela :) Kika vyprávěla od Bigy. Potom jsem jeli do Vlašimi - zámecký park a cukrárna (Limetkový žer je fujtabl). Pak jsem navštívila Petra (přinesla jsem mu zákusek - snad byl dobrý :) A pak jsem navštívila Aleše a jsem navštívila Aleš, jestli nechce jít do kina, ale on byl nemocný." Eldo, ty si byla opravdu naivní holka. "Tak jsem šla s Hoznou (indián) a dávali ZAKÁNANÉ UVOLNĚNÍ."

👀🤝🎁... a ještě nekončím, Kladruby byly fakt jízda a o jednu večerní jízdu se s vámi podělím. Jednou večer jsme se picli a řešili jsme, co kdo dělá když je opilý, až došla řeč na svlíkání. Odcházeli jsme z Piškota z tím je holky a poté kluci zatancují striptýz ve spodním prádle. Tak uvidíme. Ono ani moc nešlo o to svlíkání, protože když jste v nemocnici a v rehabiliťáku, furt vás někdo vidí nahou nebo jen v prádle. Nejdřív mi to sice vadilo, ale pak už mi to přišlo jako něco normálního. Ale to tancování! Zkuste si představit, jak se banda kryplíků snaží udělat svůdný pohyby. Jeden je kvadruplegik, tudíž se sám ani neobleče, natož tančit a dělat svůdný pohyby, no..., další je na vozíčku, chodí s chodítkem, o hůlkách, nebo má pochroumanou stabilitu jako já. Samoržejmě kluci to tentokrát měli vtipnější. Tancovali na něco jako Káčátka a já jsem nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát. Tohle bylo opravdu nezapomenutelný! 

Poučení: Odjet do rehabiliťáku a být tam s lidma, který jsou na tom stejně jako vy, je obrovská výhra. Protože si navzájem rozumíte, protože si ze svých postižení můžete dělat srandu a protože jste tam spolu. Jste na místě, kde je o vás postaráno (od bezbariérových přístupů až po spešl cvičící stroje, který vypadají jako ze sci-fi filmu), nemusíte se starat o práci nebo řešit, co se životem. Tady se sžijete s vaším handicapem, snad i vyléčíte, a máte k tomu tu nejlepší partu lidí. ♥︎