JÁNOŠÍKOVE DIERY? DOLŮ JENOM PO ZADKU!

Máma a dcera, dvě Elišky na cestách, juch! Jeli jsme jenom na pár dní, ale o to pestřejší to bylo. Naše cílová stanice - Slovensko. Zastavili jsme v Trenčíně, kde jsme zkoukli největší hrad na Slovensku a pokračovali jsme dál. Druhý den hrozně pršelo a místo chození po horách jsme zapluli do Jánošíkova muzea, pak další hrad. Upřímně, mě ty hrady až tolik neberou, ale mamku jo, tak jsem předstírala velký zájem. Nakoupit, zalézt do postele a povídat si jako dvě nejlepší kámošky.

Další den bylo zataženo ale nepršelo, tedy konečně nás čekaly Jánošíkove diery. To, že se vrátíme až po celém dni vyšťavený a zmořený, jsme opravdu netušily. Mamka tam málem dostala infarkt hned několikrát. Ze mě. Na vrchol vedly občas žebříky, mosty a lano, kterého se člověk musí držet, jinak by zahučel. A to fakt chceš, když jdeš s holkou s handicapem, která má teprve rok od příhody, má jednu ruku "mrtvou" a jde tak jak jde. Dolů to už nešlo, a tak jsme i přes všechny potíže vylezly až nahoru! Huráá...Hurá mi vydrželo jenom pár minut poté, co jsem si uvědomila, že nás přece jen čeká cesta dolů. A cesta dolů je vždycky trošku problém, i když jste zdraví. Velká zátěž na kolena, strmé srázy a ty prostě musíš slézt, když sis vyšlápl, a nová věc pro mě - vezla jsem se jako po másle, doslova. Den před tím pršelo a půda byla namoklá. Jak jsem ještě nevěděla, jak mám správně poskládat nohy (občas ani teď 😄), asi 7x jsem uklouzla. Později jsem si říkala, že to už snad sjedu po zadku celý, fakt. Mamka už jenom plakala a říkala, kam mě to jenom vzala. Moje poznámky, že to vlastně nebolí, když je to do měkkého, nepomohly. No jo, ty maminky. ♥︎