Zdraví jako komodita?
Zdraví - v lepším případě je to dar. Ne všichni ale mají takové štěstí, může se z něj stát i luxus, který není dosažitelný pro každého. Nad tímhle tématem přemýšlím už dlouho.
Ještě před mrtvicí jsem své zdraví moc neřešila – maximálně jsem chodila na kontrolní prohlídky a měla jsem rovnátka, která mi platili rodiče. Po mrtvici se ale zdraví pro mě změnilo - ze samozřejmosti se stalo vzácného. Luxus, který si stejnou měrou nemohou dovolit všichni, i když žijeme v zemi, která je vyhlášená svým kvalitním veřejným zdravotnictvým. Ne vždy jsem si tenhle problém uvědomovala, ale za poslední roky, kdy jsem si většinu péče platila sama, pro mě zdraví začalo být jedním z největších finančních výdajů.
Když jsem se jednou podívala na účet od pojišťovny za to, co za mě zaplatila v akutní fázi mrtvice, zůstal mi rozum stát. Byly to sedmimístné částky. V tu chvíli jsem si poprvé položila otázku: má můj život vážně takovou cenu?
Schválně se koukněte do výpisů ze své pojišťovny, kolik za vás ve zdravotní péči už uhradila. Možná, že budete podobně překvapení, jako jsem byla já. 🙂 Jsem vděčná, že tu pojišťovnu mám – zachránila mě v nejhorším. Jsou ale věci, na které tahle "pojistka" prostě nestačí. A já věřím, že bychom měli alespoň upozorňovat na to, že to není v pořádku.
Rozvedu to na příkladu fyzioterapie, protože to se mě teď týká nejvíc. Od té doby, co jsem prošla mrtvicí, jsem pracovala s mnoha fyzioterapeuty a troufnu si říct, že jen sotva čtvrtina z nich dokáže skutečně cvičit s lidmi po mrtvici. Mrtvice u každého pacienta vypadá jinak a každý z nás taky potřebuje individuální přístup. Aby měla terapie smysl, je nutná nejen kvalifikace a zkušenost, ale i zájem o pacienta. Jenže v nemocnici má fyzioterapeut na jednoho člověka půl hodiny času – a když se mu vystřídá šestnáct lidí za den, těžko může každému věnovat dost pozornosti. Tuhle půlhodinu sice pojišťovna zaplatí, ale pro mě je skoro zbytečná. Já potřebuju aspoň hodinu času a někoho, kdo se mi opravdu věnuje.
Fotky z fyzioterapie – nebo jak tomu já říkám, mučení. 😁
Taková terapie už stojí peníze – jedna hodina v Brně vyjde cca na 1 400 Kč. Já potřebuju aspoň 4 za měsíc. To je 5 600 Kč měsíčně jen za fyzioterapii. Když tam nejdu, snažím se cvičit doma, jenže to prostě není stejné. Tělo pomalu tuhne, ruka se stáhne a bolesti během dne jsou mnohem větší, než, když na fyzioterapie docházím pravidelně. Chtěla bych proto zdůraznit, že fyzioterapie není nadbytečná nebo nepodstatná - naopak hraje zásadní roli v zotavování se po mrtvici.
Tím chci říct, že prvotní péče je v Česku - alespoň z mé zkušenosti - velmi kvalitní a pro každého dostupná. Zcela jiný příběh je to však s následnou péčí, kdy snaha o záchranu života v co nejlepší kvalitě může být značně znehodnocena tím, že si pacient nemůže dovolit zaplatit následnou péči a časté trvalé následky jsou o to horší.
Kreslím handicapovanou rukou na ergoterapii.
V tomhle boji bohužel nejsem sama. Navíc to zdaleka není jen o mě, nebo jen o lidech po mrtvici, jen o lidech s handicapem - může se to týkat úplně kohokoli. Například moje kamarádka, mladá studentka VŠ, potřebuje speciální rovnátka za 100 000 Kč – pojišťovna jí nic nepřispěje. Bez nich jí v budoucnu začnou vypadávat zuby.
Ano, mám sice invalidní důchod, ale protože jsem nikdy nepracovala, než jsem ve dvaceti mrtvicí prošla, dostávám tu nejnižší částku. Ta pokryje základní zdravotní potřeby, ale zbytek musím platit sama. Je to například:
zubař: 2–3× ročně, 2 000–3 000 Kč za návštěvu,
brýle: každých pár let 10 –15 000 Kč,
psychoterapeut: 2 - 3x měsíčně okolo 1200 Kč
běžné léky a zdravotní drobnosti: cca 400 Kč měsíčně,
fitness trenér, kurzy tancování nebo jiné cvičení: nutné, abych nezatuhla…
Zkrátka: jenom za zdraví dám měsíčně 9 000 – 11 000 Kč.
Jsou to obrovské částky. Jen díky tomu, že do sebe takhle "investuju", se vůbec můžu hýbat, pracovat, mít vlastní projekty a dělat věci, které mě baví. Tohle je moje naděje – že i když pro mě zdraví stojí hodně peněz, dává mi svobodu žít naplno.
Dva roky po mrtvici jsem bydlela doma, takže jsem si nemusela lámat hlavu s nájmem a výdaji na jídlo. Po výšce jsem si rok hledala práci, ale nikdo mě nechtěl zaměstnat. Často jsem si pak říkala: co kdybych byla z chudší rodiny? Rozhodně bych si nemohla dovolit rehabilitace, které dnes drží moje tělo v pohybu. Tím pádem bych neměla ani práci, kterou dělám teď – blog, podcasty, přednášky, osvětové akce, média, rodinnou firmu Ze Stodoly… to všechno by bez rehabilitací zkrátka nebylo možné.
Před nemocnicí u sv. Anny – už jsem tu jak doma.
Tahle nespravedlnost mě fakt trápí. Stát nastavuje nějaká pravidla, pojišťovny zaplatí jakýsi základ, ale bez rodiny a dalších (nejen) finančních zdrojů to prostě nejde. Já měla obrovské štěstí. Jenže co ti, kteří takové zázemí nemají? Co když se zdravotní neštěstí stane někomu z rodiny, kde se počítá každá koruna? Pro tyhle lidi se zdraví skutečně stává nedosažitelným luxusem, protože bez peněz se člověk k dobré péči prostě nedostane. Stát v tomhle nepomáhá zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Vzhledem k postižení mám jen omezené pracovní možnosti, nutné cvičení a zdravotní opatření zaberou hodně času a invalidní důchod druhého stupně mi stěží pokryje náklady na rehabilitace.
Zdraví není samozřejmost a někdy to není ani dar – je to i náhoda a privilegium. Na závěr se proto ptám: Chceme, aby o tom, jestli se člověk postaví zpátky na nohy, rozhodovalo jeho finanční a rodinné zázemí? Jsou mezi námi lidé, kteří si zdraví zaslouží víc nebo míň?
Já věřím, že ne. Přála bych si svět, který chápe zdraví jako základní lidskou potřebu, na kterou má nárok každý. Chci, aby veřejné zdraví bylo prioritou - aby se nikdo nemusel bát, že mu s náhlou zdravotní komplikací zmizí veškeré šance na dobrý život.