Působení korony na můj handicap

09.04.2021

Vysmátá holka s handicapem je už jen holka s handicapem v období pandemie. Zažívám stavy, který jsem od mrvice neměla. Uzavírám se před ostatními a před sebou samotnou. Nepoznávám se, nejsem to já. Cvičím, jenom aby se neřeklo, nesportuji, nevzdělávám se, hodiny se trápí a přemýšlím, co se se mnou děje a jak z toho začarovaného kruhu ven.

Snažím se přistupovat ke svému životu a handicapu pozitivně, ale mám i blbý chvíle, kdy mi chybí energie. A teď je to navíc ještě horší kvůli koronaviru, protože nemám kde energii brát.

"V mnoha věcech samozřejmě potřebujeme k odražení ode dna své blízké, lidi, kteří nám umějí dát určitý pocit jistoty, důležitosti, potřebnosti a užitečnosti. Psychologové hovoří o potřebě afiliace, chcete-li, o potřebě emočně kladných, přátelských sociálních kontaktů s lidmi. Jednoduše řečeno, jde o touhu někam patřit. Blízcí lidé nám mohou být nápomocni i v dalším "opěrném bodě", který nám pomáhá v těžkých životních situacích. Jedná se o víru v něco v budoucnosti."

čas je mozek

Chybí mi totiž kontakt s druhými lidmi, přáteli, kamarády, s rodinou. Protože jestli mě korona něco naučila, tak že tyhle lidi jsou pro mě opěrnými body. Chybí mi uznání od ostatních, že někam patřím, že mě berou jako sobě rovnou. Chybí mi setkávání se s přáteli, jít po práci na pivo, vyšňořit se do divadla, radníčka, do kavárny, organizování akcí a radování se s druhými, to jsou maličkosti, ze kterých čerpám enegnii. Ale kde ji brát teď? Uvízla jsem v bodě a nevím jak s toho ven.

Věci, který mě s mým handicapem štvou a v koroně obzvlášť...

Nevidím větší zlepšení v pohybu mojí ruky.
Když ztrácím motivaci cvičit kvůli sobě, nenahradí mi ji ani motivace cvičit kvůli ostatním, protože se teď stejně s nikým nemůžu vidět.
Jsem naštvaná, že ke mně lidé přistupují primárně jako k handicapovanému člověku, ale já chci, aby viděli v první řadě Elu.
Bojím se, že si kvůli svému handicapu nenajdu partnera.
Sere mě, že ztrácím schopnost mluvit, protože se nevídám s lidmi, a tím pádem se mi řeč zhoršuje. A když už se s někým dostanu do kontaktu, tak mluvím tak špatně, že si připadám jako strašný trotl, protože nedokážu říct, co chci.
Nemám sílu psát pravidelně články a nepřidávám fotky.
Je paradoxní, že si přijdu po 8 letech od mrtvice víc demotivovaná, než když se mi to stalo.
...

Občas zkrátka nejsem ve své náladě, jsem podrážděná, smutná, nevrlá a kdo ví, co ještě, ale důležité je, že se to učím přijmout a neprat se s tím. Protože potom, i když mi to někdy trvá hodně dlouho, všechny smutky začnou pomaličku odplouvat. Je to zvláštní, ale mě fakt funguje. A teď nedávno na mě vykouklo z jedné knížky: "Co světu přinášíš, to se ti taky vrátí." Je to klišé jako blázen, ale zase uvědomila jsem si, že takhle žiju svůj život. Přestala jsem se utápět a můj první krok teď je, že jsem začala plánovat fesťáky, oslavy, dovolenou... Plánování je hrozně fajn a nekladou se žádná omezení. Můžu se přinejmenším těšit. A těšit se pro mě znamená radost. A čím dýl na danou věc čekám, tím větší radost z toho budu mít. To je přece jasná věc!