PÍ**, KUV**, DO PRD***… (2/3)
Jednou jsem se bavila z paní okolo čtyřicítky, která měla taky mrtvičku. Dostaly jsme se k mluvení a já jsem se jí svěřila a tím, co mě trápí. Paní byla šťastná, že v tom není sama. "No jo, jenže tobě je dvacet let, to se dá zkousnout, ale co já, ve čtyřiceti....?"
Když jsem začínala mluvit, kromě názvu státní hymny jsem začala říkat dost často sprostá slova, ale tak, že vůbec nevím, jak ze mne ta slova šla. Pí**, kur**, do prd****, do psího zadku (to mi zůstalo) a spoustu dalších škaredých slov. Nechtěla jsem to říkat, ale vždycky to ze mě vyjelo. Začali si toho všímat i kamarádi. A jelikož mám slušný kamarády, který mluví pouze slušně, že? 😃 Začali mě okřikovat: "Elo, ty jsi řekla zase sprostý slovo! A další, a další..." A škaredě se na mě dívali. Štvalo mě to čím dál víc a jak se říká, David skolil Goliáše, tak i já jsem skolila sprostý slova! Hodně mi pomáhalo, že mi kamarádi vyhrožovali, že se se mnou nebudou bavit. 😃 No měla jsem občas pocit, že to není úplně ve srandě. To byla docela slušná motivace.
POUČENÍ: Když lidé po mrtvici mluví sprostě, nemluví sprostě, protože by je mrtvice štvala. (Ne že by to nebylo k naštvání.) Slova z nich prostě lítaj, ať chtějí nebo nechtějí a chvíli trvá, než se je naučí ovládat.