Jak jsem jela do Francie naučit se anglicky

13.10.2022

Dobrovolnictví je pro mě způsob, dělat co to mně baví s lidmi, kteří mě taky baví.

Prvně vás musím uvést do kontextu, proč jsem se rozhodla jet dobrovolničit do Francie, co mě k tomu vedlo, jaké dovovolníky jsem poznala a pak přijde druhá část - víkendy ve Francii. Totiž zažila jsem věci, o kterých se mi ani nezdálo. Máte se na co těšit. 🙂

Na vysoké škole jsem se naučila mnohem rychleji psát, mluvit, počítat, rozumět textu, ale s angličtinou jsem na tom byla pořád bídně. Vyzkoušela jsem snad úplně všechno. Knížky, sledování filmů, podcasty, doučování,...ale marně. Ještě dodám, že před mrtvicí jsem mluvila docela obstojně anglicky, ale po mrtvici se to všechno vypařilo. A já jsem moc chtěla šprechtit anglicky. No nic, když to nejde v Česku, musím odjet do zahraničí. Ono je trošku zázrak, že jsem zvládla vystudovat VŠ v češtině, takže erasmus jsem ihned zavrhla.

Pak mi ségra doporučila organizaci INEX, která zprostředkovává dobrovolničení v zahraničí. INEX tě spojí s lokální organizací, zařídí ti ubytování, stravu a někdy zaplatí i část cesty. Dostaneš možnost mluvit anglicky, poznáš lidi z celého světa a máš možnost objevovat kouty cizí země. No nezní to báječně? A dokonce mají dobrovolnictví pro handicapované, to se prostě nabízelo. Za pár dní mi přišla zpráva, že mají nabídku do Le Créneau, které leží ve Francii, ale mluví se tam jak francouzky, tak i anglicky. Dobrovolnictví spočívalo v opravě vyhořelého zámku, který přes 20 let sloužil dobrovolnické organizaci Solidarites Jeunesses, která tam pořádá workcampy a tábory pro zahraniční studenty. Ale jelikož zámek vyhořel, oprava byla nutná. Okamžitě jsem poslala odpověď: "ano" a za pár dní jsem jela do Fracie.

Psala jsem si každý den deník, ale tři měsíce jsou tři měsíce, takže to zkrátím a vypíchnu to nejdůležitější, nejpikatnější a nejzajímavější. Tak pojďme na to!

Za začátku roku 2020 jsem se vydala vstříc novému dobrodružství. A jak to bude vtipný jsem pocítila už první den, když jsem přijela do Francie. Tenkrát Francouzi stávkovali kvůli důchodové reformě, ale v obrovském měřítku. Další stávku měli naplánovanou až o dva dny později, než jsem měla přijet, ale stávkovali už teď. Takže jsem přijela do Francie odkud jsem se měla přesouvat metrem přes město, pak vlakem do Vichy a tam mě měl vyzvednout jeden dobrovolník. Jenže třičtvrtě metra bylo zavřeno už teď. Měla jsem těžký kufr jako kráva, byla jsem vyfluslá a totálně ztracená. Nikdo mi nedokázal poradit, jak se dostanu na místo odkud odjížděl vlak. Jenom prostě řekli, že metro je zavřený. Pecka! Museli při mně stát všichni andělíčci, protože ten vlak jsem nakonec stihla.

A teď je na čase, abych vás seznámila s dobrovolníky, kteří mi tvořili druhou rodinu po tři měsíce.  

... zkrátka moc milí lidé, kteří se museli naučit v jednom baráku společně fungovat, pracovat, žít. Ale myslím, že jsme to docela zvládli!

Okolo nebylo 6 km nic, takže náš zámek byl na samotě. Bydleli jsme tak trošku v ruině, kousek od zámku. Jediný pořádný topení bylo, když jsme si zatopili v kamínkách. Okna byly, ale jako kdyby nebyly. Jednou jsem umývala okna a zjistila jsem, že tmel je už opadaný a dá se tak dírou u okna prostrčit jeden prst ven. Takže už chápu, proč jsme po ránu naměřili 11 °C. Internet fungoval pouze v jedné místnosti na zámku, ve které se samořejme netopilo. Jednou jsme přijeli zase z víkendového výletu a nešla elektřina. Tři dny to trvalo, než se zpátky nahodila. Takže teplá voda, světlo a topení nefungovaly. Třetí den jsem se sprchovala ve studené vodě, ale vůbec mi to nepřišlo nijak hrozný. "Hmm, asi už jsem si zvykla," říkala jsem si. Pak jsem vylezla ze sprchy a koukám, že mi začíná černat zimou palec na postižené noze. 😃 Ale bylo to zase pořádně puknový! A to já mám ráda.

Co se týče jídla, přibrala jsem za 3 měsíce 6 kg. 😃 Ty jejich croissanty, ach... V jedné zapadlé vesničce byla pekárna, hospoda a nějaký obchod dohromady. Nic moc na pohled, ale měli ty nejlepší croissanty na světě. A že jsem jich zkoušela opravdu hodně. Ještě jejich sýry, no prostě lahoda největší.

A jak vypadá život dobrovolníka na Le Créneau? Pracovali jsme přes týden, brousily a natíraly dveře, a že jich bylo. Umývali jsme okna, vyráběli jsme cedule, přestavovali jsme kuchyň... Do toho jsme plánovali program pro mládežníky ze všech koutů světa, kteří tam tam přijedou na týden v létě. Samozřejmostí bylo, že jsme si vařili, prali a uklízeli.

Součástní bylo i postarat se o zvířata, který tam s námi žily na zámku. Slepičky, oslice a beran, se kterým si nebylo radno zahrávat, ale museli jsme projít přes jeho ohradu vždy, když jsme šli ke slepicím. Takže i když si dělal, jakože nic, docela tě pokopal, proto tuhle službu nikdo neměl rád. 

Jednou za 14 dní jsme jezdili do FAM - centrum pro mentálně postižený. Jedna z klientek Marylou si mě oblíbila. Pořád se tulila, pusinkovala mě a hlavně se neustále smála. Vždycky mi udělala veselejší den a že to občas bylo potřeba.

A jednou týdně jsme mohli chodit na francouzštinu, což jsem později vzdala. Učit se druhý jazyk, když neumíš ani ten první mi přijde docela blbost.

Občas toho bylo až moc a tak jsem si po práci zalezla do nejvyšší malé místnosti na zámku, byl tam krásný rozhled a nikdo tam nechodil. Zkoušela jsem meditovat, což se mi dařilo. Občas je fajn být sám se sebou a utřídit si myšlenky. Proč jsem vlastně tady, kde je domov pro mě, co pro mě znamenají lidé, kteří mě obklopují. A téměř pokaždé jsem odcházela nabitá energii a se srovnanými myšlenkami v hlavě.

A teď k tomu nejzajímavějšímu, víkendy ve Francii. Když položí někdo otázku, řeknu ano, i když nevím, na co se ptají. 😃 Byla jsem takový Yes man! Takže si dokážete (ne)představit, co všechno jsem zažila.

To be continues...

Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení. Sledovat mě můžete na instagramu a facebooku, abyste věděli, co zrovna vyvádím.