1+√(3*27+5⁄4)*2, how are you?, bylo je hezky = přijímačky!

Pokračování příběhu ze Sanatoira Klimkovice. Bohužel, nebo bohudík, volný čas jsem trávila počítáním příkladů do matematiky, a ne lítáním za klukama (stejně tam nikdo nebyl, jak v předchozích lázních 😃). A proč matika? Usmyslela jsem si, že se dostanu zpátky na vejšku, kde se dělají přijímačky mimo jiné z matiky. Kdybyste nevěděli, nebo zapomněli, studovala jsem první ročník ekonomky na Mendelově univerzitě v Brně a kvůli mrtvici jsem musela skončit. Všichni si mysleli, že budu ležet na posteli, koukat do stropu a můj mozek bude fungovat asi takhle...

No, ukázat jim, že na to mám, takovou příležitost jsem nemohla nevyužít. Vzhůru do boje! Přihlásila jsem se na přijímací zkoušky. Jenže byl tady problém, zapomněla jsem i malou násobilku. Sečíst a odečíst čísla do desíti bylo nemožný - prostě centrum matiky bylo taky v háji. Už chápu malý děti, když jim nejde ani napočítat do deseti, je to táááhle složitý. 🙈 Kdybych to měla přirovnat k dospělému člověku, tak je to jako když řídíte velký letadlo, a přitom o pilotování vůbec nic nevíte. Fakt, tak těžký!

A taky čeština! Jako, kdo to vymýšlel, ten byl pěkně podlej a určitě mu dělá radost pozorovat, jak neustále chybujeme. Dělá mně problémy s/z, mě/mně, y/i, psát písmena ve správným pořadí, do dneška nevím, jak správně pádovat? A to nejhorší - poskládat větu.

Většiny chyb si na blogu nevšimnete, protože články projdou vždycky korekturou. Děkuji sis. 😘

A taky mluvení! To je fakt boj, kor když někomu něco říkáte a on to nemůže pochopit od vás. A dělá že rozumí a zkoumá, jestli jste vážně tak opilá v deset hodin ráno nebo cizinka (několikrát na mě spustili cizím jazykem), jenže pak už si nerozumíme vůbec. Záleží, v jakou denní dobu mě potkáte, jestli jsem unavená a jak moc složitá je myšlenka, kterou se snažím říct. Zkrátka, je to sranda veliká! Ted už mám míň přeřeků a není se mnou taková sranda. Je to docela škoda, protože vznikly hlášky jako: Je to past vedle pasty = je to past vedle pasti, smutný = smoothie, apod. Víte co, když jsme malý, máme geniální hlášky, ale nikdo si je nezapisuje. A tohle pravidlo se u mě potvrdilo i po druhé. 

Do toho jsem se začala znova učit angličtinu. Moje spolužačka, ze střední složila úspěšně certifikát z angličtiny B2 a já jsem se učila angličtinu od začátku. A to fakt naštve. Anglicky pořád spíš neumím, ale v zahraničí se prostě vždycky domluvím - ruce, nohy ...😃

Mozek je plastický a může i utvořit nový spojení, já jsem je vytvářela o sto šest. Ale zpět k matice. Počítala jsem skoro každý den. Můj problém byl, že jsem se učila nazpaměť a moc jsem nechápala, co to vlastně počítám. A to byl kámen úrazu. Chodila jsem na přípravy na Masaryčku, kde nás učili, jak na TSP. A to už musíš opravdu chtít, když je příprava v Brně (50 km od nás) v neděli ráno. Dělala jsem pro to vše. Můj stůl vypadal tenkrát celkem vtipně, ležely na něm učebnice pro základní školy, příprava na TSP a příklady do matematiky. No uvidíme...a taky jsme uviděli. Přišel den D, a pak jsme celá rodina několik dní netrpělivě čekala na výsledky a když to konečně příjde "Achjoooooooooooooooooooooooooooooo, fakt! A já jsem do toho dala vážně všechno, zasr*** téespéčka......"

Rodiče na mě byli pyšní, že jsem se opravdu snažila, ale "holt vejška je nedostupná věc," říkali a doufali, že to nějak příjmu. Ale to bych nebyla já, abych přijímačky na školu nezkusila ještě jednou. Jenou se to přeci musí povést, ne?!

Dva roky po příhodě jsem se nedostala a o rok později (2016) jsem se hlásila znovu, rovnou na dvě školy a světě div se! Dostala jsem se na obě, což byl nepřestavitelný úspěch. Rodiče už ani nedoufali, ale já jsem to dokázala. Při té radosti, taťka nezapomněl poznamenat, že "je to obrovský úspěch a přeju ti to, ale když to nedostuduješ vůbec nevadí, my se na tebe zlobit nebudeme." Slyšela jsem nedostudovat? 🧐 Hmm, že by nová výzva? 2016 začíná nová éra. Éra učení, aneb VUT já tě pokořím!

Proč jsem si mezi Mendelkou a VUT vybrala právě tu druhou školu? Hlásila jsem se jako studentka s handicapem, na obou školách měly pro takové studenty speciální program. Jenže na Mendlovce mi připadalo, že ještě nemají program pro studenty jako já úplně vychytaný. Myslím, že centrum pro handicapovaný bylo teprve na začátku.

ALFONS, poradenské centrum pro handicapovaný na VUT. Když jsem do centra přišla poprvé, byli na mě milí a hodní. A to se nezměnilo po celou dobu mého studia. Alfons funguje pro všechny fakulty, tudíž se musí přizpůsobit každému na míru. Jak kvůli oboru studia, tak i kvůli specifickým potřebám každého studenta s handicapem. Vůbec nechápu, jak to dělají a že to dělají vážně dobře! Kdyby se z vás někdo rozhodoval, jestli tam zajít, či ne, určitě běžte, i když máte třeba "jen" poruchu pozornosti. Kdykoliv jsem měla problém a nevěděla jsem, jak ho řešit, Alfons mi vždy pomohl. Dostala jsem díky nim více času u zkoušek, což bylo pro mě zásadní. Chodila jsem za paní logopedkou na VUT, která mě naučila nový přístup k jazyku, doučovali mě angličtinu a pro bakalářku mi poskytli korekturu. A za to jim patří velký dík! A tohle Medlovka prostě tehdá neměla.

POUČENÍ: "Když si to opravdu přeješ a uděláš pro to maximum, pak se to splní." Nesrovnávejte se z ostatníma, každý běžíme jinou trať. Podání ruky, zavázaní tkaniček, vyjádřit, co chci říct, může být pro někoho úplná maličkost, ale pro mě to byly velké úkoly na mojí trati, a stále jsou.

Ps. Sociální sítě - nejhorší zlo pro mě - pomalu si spolužáci dodělávali vejšky, inženýr sem, magistr tam. Je na zbláznění, když jsem začínala od první třídy, a přitom jsem mohla v tu chvíli dostat diplom. Ze začátku jsem si říkala, proč zrovna já? Bohužel nebo bohudík, nikdo na světe nezjistí, proč zrovna já jsem měla mrtvici. Teď si už uvědomuji, že jsem dostala ještě jednu šanci, kterou nechci zahodit, chci ji (pro)žít. Život je dar a uvědomuji si to čím dál víc!